Biblická úvaha: Začněte s tím vy

Tímto veršem Ježíš shrnuje svoje vyučování v kázání na hoře a jak říká, je v tomto verši v podstatě shrnuta celá Bible, Tóra i Proroci, i jeho vlastní učení. Tomu říkám umění, takhle vyhmátnout to hlavní, co chci říct a co chci, aby si druzí odnesli.

V kázání na hoře Ježíš otevřel přehršli témat, hrnul to vášnivě jedno za druhým, místy to i dost hrotil. Tedy ne že by neměl pravdu, ale člověk by už z toho všeho mohl být trochu paf, něčím nadšen, něčím paralyzován, nad něčím by si potřeboval ještě popřemýšlet a podiskutovat. A k něčemu prostě ve svém životě ještě nedospěl.

Ale tenhle verš, tohle Ježíšovo zlaté pravidlo, to si můžu x-krát za den připamatovat a zkusit ho aplikovat. Zkusit se podle něho pokaždé zachovat: doma, v práci, ve škole, na ulici, v autobuse, na sociálních sítích… nebo třeba snad i v politice?

Ježíšovo zlaté pravidlo neříká „chovejte se k lidem podle toho, jak oni se chovají k vám“, ale „chovejte se tak, jak byste si to sami od druhých přáli“.
Nejednejte podle lidového úsloví: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Ale zkuste se ozývat, reagovat jinak. Není tam „počkejte, až na vás lidé budou hodní, až budou slušní, laskaví a ohleduplní“. Ale začněte s tím vy. Ježíš říká svým učedníkům: ve vašich možnostech a silách je pomáhat, odpouštět, být milosrdní a chovat se k druhým s láskou.

Jak byste chtěli, aby to mezi lidmi chodilo, podle toho se k druhým chovejte. 

Tak já jsem třeba hodně ráda, když někdo dokáže vnímat nějakou moji situaci, když potřebuji například nějakou drobnou pomoc od druhých. A co nechceš? Já třeba dostat trubku na silnici nebo být frustrována něčí věčnou negativitou. Mám ráda, když se něco přejde s humorem a velkorysostí. Dokážu svoje všelijaká chtění a nechtění promítnout do svého vztahování se k druhým?

„Nevšímejte si mě, já si vás taky nevšímám!“ reagoval jednou můj muž, když byly ještě naše tři děti malé, na jejich dorážení. Podle nás to byla vtipná situace, ale on měl plnou hlavu své práce a starostí, aby nás uživil…

„Naše babička jen leží na kanapi, kouká na televizi a nechá se obskakovat a všechno si dělat. Nepoděkuje, všechnu péči bere jako samozřejmost. Už je to na mamku i na nás všechny moc. Nechce se ani hnout,“ slyšela jsem nedávno od jednoho mládežníka. Přitom ještě není tak stará, má něco málo přes sedmdesát. Od života dostala druhou šanci. Doktoři ji zachránili hrobníkovi z lopaty, rodina si ji vzala k sobě domů. Z ležáka, který to má spočítané, se za pomoci rodiny zvetila tak, že na Vánoce s námi byla i v kostele. „Ne, ne, já nemám vůbec chuť jít za ní do pokoje a snažit se ji nějak aktivizovat. Dokud se sama taky nezačne snažit, tak já za ní nepůjdu.“ 

Někdy můžeme zažít, jak tohle Ježíšovo zlaté pravidlo odblokuje situaci mezi lidmi hned, někdy stačí úsměv, slovo, projev vstřícnosti. Jindy to prostě trvá…

Několikrát se také zmiňuje v evangeliích, že Ježíš učil jako ten, kdo má moc. Nebyla to jen moc slova, ale také moc lásky, odpuštění a pokoje. Moc uzdravovat nemoci i vztahy. Tuhle moc má Ježíš od Boha, svého Otce v nebesích. Jako milovaný Syn Boží měl moc zrcadlit Boží království všude, kam zavítal, kam dolehlo jeho slovo. Prostřednictvím jednoduchého, všednodenně použitelného zlatého pravidla můžeme i my zrcadlit Boží království, kdykoliv si na ně vzpomeneme a zkusíme podle něho s Boží pomocí jednat. 

Martina Kadlecová, farářka
foto: pexels.com