Biblická úvaha: Výjimečné chvíle k posile pro všední dny

Slavnosti – jaká souvislost vás s tímto slovem napadne nejdřív? Mne jednoznačně „Horňácké slavnosti“. Jednak, protože odtamtud pocházím, jednak, protože se při nich děje vše podstatné, co ke slavnosti patří: pospolitost, radost, hudba, tanec, dobré jídlo a pití… Slavnosti máme ale také v církvi, liturgicky se tak nazývají všechny tzv. „velké svátky“: slavnost narození Páně, slavnost zmrtvýchvstání Páně, slavnost seslání Ducha svatého… A samozřejmě také slavíme svatou večeři Páně. Už sám název nám napovídá, co při takové slavnosti máme dělat: slavit! Slavit veliké skutky Boží. Slavnosti jsou výjimečné chvíle, s výjimečnou atmosférou, s výjimečným významem.

V Bibli, zvlášť v její starozákonní části, se o slavnostech píše často. Třeba právě u Nehemiáše, v osmé kapitole. O čem ten příběh je? Je o krásných, slavnostních bohoslužbách v Jeruzalémě, kde se sešlo mnoho lidí, mužů, žen a zřejmě i dětí – a ti všichni naslouchali knězi Ezdrášovi, který jim četl z Bible a vykládal jim slovo Boží. Tyto bohoslužby, to byla novoroční slavnost, kterou ovšem v Izraeli slavili začátkem podzimu. Bylo toho za nimi hodně těžkého (babylonské zajetí) i hodně nejistého před nimi (obnovení bohoslužebné i národní pospolitosti). Je tu naznačeno, že je to Bůh, kdo umožňuje nový začátek. Že od naslouchání Božímu slovu se odvíjí budování nových věcí i budoucnost.

Ten příběh o velké slavnosti končí v Bibli slovy: „I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.“ Je tu krásně ukázáno, že bohoslužby nejsou povinnost, která se koná, že jde o společenství, kde se slaví s Bohem a s lidmi, kde má své místo radost a také jídlo, pití… Myslím, že je důvod k oslavě, když porozumíme, co nám Pán Bůh ve svém slovu říká. A že asi úplně nejvíc nezáleží na místě, kde se ta slavnost s Božím slovem koná, zda v chrámě, pod širým nebem, nebo doma v kuchyni. Když se Božího slova budeme držet, nemusíme smutně hledět za uplynulým časem ani s obavami vyhlížet čas přicházející. Můžeme žít vděčně a s důvěrou, že můj život, moje rodina, naše společnost a země, naše církev, všechno to není jen v naší moci (či bezmoci) a pod vůlí (či svévolí) politiků, ale také a především pod vládou Boží. Jemu patříme, jsme do té Boží moci a vlády zahrnuti. To je důvod ke slavení, k vděčnosti a k naději.

Chválu, dík, všichni vzdejme Pánu,
on je cestou života,
pro všechny má místo ve svém plánu
jeho láska, dobrota.
Chválu dík, jeho jménu sláva,
provolejme s radostí.
Na každý den své slovo nám dává,
provázené milostí.
(NEZ 299)

Anna Lavická
foto: pexels.com