Biblická úvaha: Vítězství nad smrtí

Ale když čteme příběh o vzkříšení v celé novozákoní souvislosti, pak musíme uznat, že něco se přece jen změnilo; ono to nezůstalo všechno stejné, smrt už teď není pro nás tatáž jako byla předtím. Vzkříšení přece jen opravdu něco znamená, není to jen výplod lidské fantazie bez reálného podkladu – a není to jen něco, co se týká pouze Ježíše, ale týká se to i nás, i našeho života i našeho umírání.

Snad nejlépe je to vidět hned na životě učedníků – rozuteklí, zalezlí, plni strachu a zbabělosti. I první z nich, Petr, má tak hrdlo sevřeno, že zrazuje, zapírá Ježíše, třikrát lže; že prý ho nezná. A pak se děje cosi neuvěřitelného, učedníci najednou neohroženě zvěstují Ježíše jako Krista, strach je najednou přemožen, a když čteme Petrovo kázání v Jeruzalémě, jak je zapsáno ve Skutcích, divíme se jeho statečnosti, jeho odvaze a přímosti. Ten člověk musel něco mimořádného prožít, neboť teď už se nebojí, ale riskuje život pro evangelium Ježíše Krista. Co to bylo? Co prožili učedníci, co prožil Petr?

Setkání s Ježíšem, setkání se vzkříšeným. Prázdný hrob dostal smysl v prožitku, že Ježíš žije, je přítomen, koná své dílo, smrt ho nepřemohla. Všechno to, co Ježíš učil a čím žil, neskončilo, nezlikvidovali ho, všechno pokračuje dál, ba právě teď to teprve začíná nabírat obrátky, neboť se to stává silou pro mnoho dalších lidí.

Vzkříšení tedy znamená proměnu – konec strachu, konec ochromení a začátek nového života. S Kristem proti smrti! S jeho láskou, s jeho Slovem, s jeho Duchem!

I náš život se může takto proměnit. I my, když se setkáme se vzkříšeným, když ho poznáme, můžeme odhalit prázdnotu hrobu, prázdnotu toho, čeho jsme se tolik děsili a ještě děsíme. Hrob zeje prázdnotou, protože v Kristu je smysl života jinde.

Ježíšův prázdný hrob se tedy bezprostředně týká našeho života – nemusíme žít v ochromení, strachu, v rezignaci, že smrt všechno sežere, ale můžeme se dát s Kristem do díla Božího království – smrti navzdory, smrti na potvoru.

Ale nejen na naši činorodost má takto vzkříšení vliv. Taky pro samotné naše umírání otvírá se tu nadějný výhled. V Kristu už smrt není jen surovou nepochopitelností, ale můžeme ji chápat také jako návrat k Otci, návrat k dárci života, návrat domů. I o tom prázdný hrob vypovídá, neboť v příběhu je řečeno: Není zde, byl vzkříšen (rozumí se Bohem Otcem), a u Jana dokonce říká Ježíš sám: vystupuji k Otci. I my můžeme umírat s nadějí v srdci. Jakkoli naše fyzické tělo končí, přece v Kristu nemusíme smrt vidět jako to poslední. I my můžeme ve chvíli umírání odevzdat sami sebe nejen hrobu, ale především náruči Otcově.

Tak tedy: přece jen vítězství? Dá se to tak nazvat? Je to, co jsme právě řekli, pro nás vítězstvím nad smrtí?

„Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je smrti tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ Tak jásá apoštol Pavel a prohlašuje smrt za poraženou. Smrt ztratila svou fatální moc, ďábel se vzteká a křesťané se radují: Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Možná se to někomu bude pořád ještě zdát málo. A dál bude trvat na tom, že Ježíšovo vzkříšení stejně žádné vítězství není. Škoda. Lepší zbraň proti smrti se asi vymyslet nedá. Vzkříšení je skvělá Boží nabídka, úžasná Boží možnost. Kdo tuto nabídku přijímá, je bohatě odměněn – ve víře, lásce a naději.

Štěpán Hájek
foto: pexels.com