Biblická úvaha: Víra tvá tě uzdravila? A proč ne?

Vyprávění o tom, jak Ježíš zázračně uzdravoval, mne velmi oslovují. Jedno z nich je v evangeliu podle Lukáše: uzdravení deseti malomocných (Lk 17,11–19). Je ovšem výzva, jak to přiblížit současným lidem (ať už při bohoslužbě nebo v časopise). Aby to pro nás bylo evangelium, dobrá zpráva, ze které čerpáme pro víru i pro život. 

Taky narážím na to, že jsou to vyprávění problematická. Například někomu nedávají rozumný smysl. Ježíše si plně váží, uznává jeho myšlenky; ale zázračná uzdravení mu přijdou vymyšlená. A že rozumně uvažující člověk je přece nemůže považovat za něco, co se mohlo reálně stát. Někdo naopak ze všech sil hájí jejich historickou přesnost. Anebo je dokonce přesvědčený, že podobná zázračná uzdravení se dějí nebo mají dít i dnes – a církev nebo kazatelé se v tom mají angažovat. Jiný má příběhy o zázračném uzdravení spojené s tím, že se upřímně modlil za někoho blízkého, ale ten se neuzdravil… Taková zkušenost může víru napořád poznamenat. Kolikrát zůstává třeba docela nenápadné „Pane, proč…?“.

Ani na jeden z těch problematických rozměrů nemám dobrou odpověď. Člověku, kterému Ježíšova zázračná uzdravení přijdou vymyšlená, bych se snažil aspoň ukázat, že to přece jenom mohou být dobré příběhy, nosné pro víru i pro život. Ze svědectví o zázračných uzdraveních, co přicházejí z některých křesťanských kruhů, jsem spíš rozpačitý. Neumím si představit, že bych se nějaké „konference uzdravení“ účastnil; obával bych se manipulace. Člověku, který se vážně ptá: „Proč Bůh neuzdravil mého kamaráda, za kterého jsem se modlil*a?“ – tomu bych nedokázal říct nic lepšího než: to nevím. (Ale přece jen bych dodal: je dobře, že ses za kamaráda modlil*a.)

Z druhé strany, přes veškerou problematičnost těchto vyprávění, jsem moc rád, že jsou v evangeliu zapsaná. Ukazují například, že Ježíš se zajímá o konkrétní problémy konkrétních lidí. Je ochotný se kvůli nim zastavit, například na cestě do Jeruzaléma, když procházel Samařskem a Galileou a šlo mu vstříc deset malomocných (Lk 17,11–12). Ježíš jim věnuje pozornost. Je pro mne silné, že Boha zajímají naše trápení: co bolí na těle, co bolí v duši, čím trpí duch. A v širším smyslu i to, co je bolavé ve světě. 

Další věc: příběhy o Ježíšových uzdraveních jsou pro mne příběhy o uzdravujícím Ježíšovi, uzdravujícím Bohu. Někde jsem četl pozoruhodné vyznání: „Věřím ne v zázračná uzdravení, ale v Boha, který uzdravuje.“ Tento posun důrazu stojí za zamyšlení – pomáhá vidět uzdravení jako dar od Boha, od vzkříšeného Ježíše. A to klidně uzdravení, které nevypadá nijak „zázračně“. V tomto kontextu i známé „víra tvá tě uzdravila“ vyzní trochu jinak: uzdravila tě, ale ne díky tomu, že je silná nebo zralá; uzdravila tě, protože ses skrze ni setkal*a s uzdravujícím Bohem.

Asi nejsilnější je pro mne způsob, jakým o uzdravujícím Ježíšovi píše evangelista Matouš. Ježíš uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu (Mt 4,23); a slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl (8,17). Na jednu stranu tu vidím, že uzdravování bylo pro něj náročné, stálo ho dost sil; na druhou stranu je v tom jeho solidarita s lidskou bolestí, nemocemi, utrpením. Lidský život není „nebe na zemi“ – a Bůh s tím počítá. Bere na sebe tíhu, kterou my lidé neseme, a nese ji spolu s námi. Matoušova slova o Ježíšovi jsem zakomponoval do modlitby, kterou se modlívám večer. Na závěr dne si připomínám víru, že ani já ani jiní nejsme sami se svým trápením…

Aleš Zapletal, jáhen
foto: S. Konvalinková