Biblická úvaha: Proč se vydávat do Emauz

Autor tak ztvárnil závěr vyprávění z poslední kapitoly Lukášova evangelia o zjevení na cestě do Emauz. Ona zvláštní neposednost a nakročenost dobře vyjadřují také naši víru. Kleofáš a jeho druh opravdu nakonec vstanou a vypraví se vydávat svědectví. O čem ale vyprávějí? „… co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.“

Proto je třeba od závěrečné scény učinit hodně kroků zpět. Vyslání do světa k svědectví a praktické službě předchází shromáždění. A proměna, kterou jeho účastníci přitom projdou. Dva učedníci v neděli na cestě do Emauz tvoří zárodek církve, putujícího a zároveň kolem velikonočního tajemství se shromažďujícího Božího lidu. Líčení o jejich setkání se vzkříšeným Kristem můžeme číst jako evangelijní obraz bohoslužeb. To jistě platí i o Ježíšových kázáních, stolování s hříšníky nebo uzdravování a vymýtání démonů. Toto vyprávění se nás ale týká zvláštním způsobem, protože v něm jde o setkání nikoli s Ježíšem pozemským, pro nás nedostupným, ale s Ježíšem oslaveným, který stejně nepozorovaně vstupuje i tam, kde se dva nebo tři shromažďují dnes v jeho jménu.

Ježíš je tu nejprve inkognito jako ten třetí, který klade otázky, pak mlčí a naslouchá starosti a nářku, pochybnostem a nadějím. A potom začne vykládat Bibli: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“. A oni si později vzpomenou: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Začíná se s nimi něco dít. Navenek se nic nezměnilo, ale oni díky Ježíšovu zvěstování uvidí vše v jiném světle a začne jim to dávat smysl. A on jim u stolu láme chléb. „Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.“ 

Křesťanská liturgie je od biblických dob utvářena dvěma stejnými ohnisky: Božím slovem v podobě naslouchání biblickému textu spolu s jeho výkladem a slavením stolu Páně. Zde je mezi námi přítomen Kristus vzkříšený – se svým slovem a svátostí, s odpuštěním hříchů a uzdravujícím dotykem. I my se vydáváme na bohoslužby – podobně jako Kleofáš se svým druhem do Emauz – sice jako křesťané, ale často jako „prakticky nevěřící“ lidé, ponořeni do svých představ a umanutostí, smutků a starostí. A Kristus nám ukazuje věci v Božím světle a otvírá výhled k naději, která překonává možnosti lidského uvažování. Také my smíme, pokud se ovšem opravdu káže evangelium, a ne jen lidská moudrost, zakusit, že se v našem chladném srdci znovu rozněcuje plamen víry. A také my při lámání chleba poznáváme, že je to živý Pán. On pak zmizí našim očím a před námi znovu vyvstává realita tohoto světa. Ale už víme, že on je v ní s námi a že nás dokonce do tohoto světa, ke druhým, posílá. 

Proč jdeme do Emauz? Není to zbytečná oklika? Je to cesta, která potřebuje svůj čas a soustředění, abychom se také my setkali se vzkříšeným Kristem. Abychom z tohoto setkání odešli jiní, než jsme přišli. A abychom nakonec také měli o čem vyprávět a co předávat.

Karel Šimr

foto: ARo