Biblická úvaha: Překročit hranici

Co když hranice nechrání život, ale náš strach? Naše pohodlí? Naši představu, že svět bude bezpečný, když si ho rozdělíme na „naše“ a „ty druhé“.

Lukášovo evangelium ukazuje Ježíše, který se před hranicemi nezastaví. Jde k hříšníkům, nemocným, znevýhodněným, k celníkům, ženám, Samařanům, k lidem vytlačeným na okraj. Překračuje hranice náboženské správnosti, společenské slušnosti, morálního odsouzení, hanby i nepřátelství.

Přitom mu není lhostejná pravda ani odpovědnost. Na lidech mu záleží: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (J 10,10) A Lukáš řekne: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (Lk 19,10)

Ježíš nevidí nejprve nálepku, kterou na člověka dali jiní, okolnosti nebo lidské řeči. Vidí člověka. A když se s ním někdo opravdu setká, neodchází stejný. Někdo vstane z lůžka. Někdo začne vidět. Někdo se přestane skrývat. Někdo vrátí, co ukradl. Někdo začne mluvit. Někdo zanechá, co budoval, a vydá se za ním.

Podívejme se na dvě místa, která nejsou přímo o Ježíšově překračování hranic: na Marii a Martu (Lk 10,38–42) a na Otce, který nedá dítěti hada, když prosí o rybu (Lk 11,11–14). Možná ukazují něco základnějšího: kde se naše hranice začínají. Ne na mapě. Ale v nás.

Marta slouží. Doslova lítá po domě. Má doma Ježíše, a přece je plná neklidu. Vyčítá mu, že její snahu nebere vážně. Marie sedí u jeho nohou a poslouchá, zatímco Marta se může zbláznit. A rozumíme jí. Někdo ten stůl připravit musí. Jenže otázka zní: odkud ta služba roste? Marta slouží, ale už nenaslouchá. Její služba se mění ve zmatek, tlak a výčitku. Chce posloužit Ježíši, ale vtahuje ho do svého neklidu: „Pane, nezáleží ti na tom?“

Marie sedí u Ježíšových nohou jako učednice. Poslouchá. Ne proto, že by služba nebyla potřeba. Ale proto, že bez naslouchání se i dobrá služba snadno pokazí. To je první předpoklad Ježíšovského překračování hranic: naslouchání. Nejdřív slyšet. Možná uslyšet pravdu místo předsudků. A nechat Krista srovnat náš vlastní neklid.

Potom Ježíš mluví o Otci, který dítěti nedá hada, když prosí o rybu. Bůh není proti nám. Není to někdo, kdo naši důvěru zneužije. Dává dobré dary. Dává Ducha svatého. Člověk, který žije z důvěry v dobrého Otce, nemusí každého cizího člověka vidět jako hrozbu. Nemusí hned stavět plot. Nemusí chránit jen svůj strach. Může se učit naslouchat. Jako Marie, která si vybrala to jedno důležité.

A nakonec němý člověk promluví (Lk 11,14). Ježíš mu vrací hlas. Překračování hranic není jen to, že někoho pustíme mezi sebe, pomůžeme mu nebo o něm hezky mluvíme. Otázka je, jestli u nás může promluvit. Jestli nezůstane jen objektem naší služby, dobroty a otevřenosti. Jestli mu dovolíme promluvit — a začneme naslouchat.

Možná právě tak se hranice začínají překračovat. Uchem. Srdcem. Službou, která vyrůstá z naslouchání dřív než nohama. Důvěrou, která nemusí žít ze strachu. A odvahou dát druhému prostor, aby promluvil vlastním hlasem.

My lidé jsme odborníci na hranice. Stačí se podívat na mapu světa. Na ploty kolem nových baráků. Tady je moje. Tam je tvoje. Sem ještě smíš. Sem už ne. A hranice nestavíme jen kolem pozemků. Stavíme je i mezi sebou. V rodině. V církvi. Ve společnosti. Co s nimi? Možná začít tím jedním potřebným: zmlknout, naslouchat a nechat Krista, aby překročil hranici nejdřív v nás.

Emil Hankovský, farář
foto: pexels.com