Biblická úvaha: Pozvání k vděčnosti a odpovědnosti

Nemám problém s tělem, mám problém s etikou. Ethos totiž v Písmech Starého a Nového zákona neznamená nic víc než zvyk, postaru obyčej, tedy cosi správného jen proto, že se to v minulosti zaběhlo. Když se do světa a do života vtěluje příběh vysvobození a pravdy, musí se s mnohými obyčeji utkávat. Z narušování “našich správných obyčejů” např. obviňovali svědky evangelia jak židokřesťanští tradicionalisté (Sk 15,1), tak představitelé antických protižidovských předsudků (Sk 16,21). S etikou jako souborem časem posvěcených nebo jen zaběhaných pravidel tedy opatrně, zejména, když nás mají oslovit biblická témata.

Křesťané se ovšem mohou nechat oslovit biblickým pozváním k vděčnosti a odpovědnosti. Sledovat směr vyprávění o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, Otci Ježíše Krista a tímto nasměrováním se nechat vést jako tórou, dobrým ukazatelem k lidské důstojnosti a její obnově.

Vděčnost a odpovědnost smí počítat s tím, že tělo je bezezbytku dobrý dar. Není samo o sobě nositelem hříšného puzení ani hříšného konání. Když Ježíš odpovídá na to, co člověka znesvěcuje, tedy vzdaluje od společenství s nebeským Otcem, upozorňuje, že nejde o to, čím se ládujeme (což jde do břicha a stráveno pak na příslušných místech příslušnými orgány z těla pryč), ale vychází to ze srdce, jež se přestalo ptát, kudy kam a kudy dál. Zničující sobectví (poněkud nešťastně pojmenovávané jako “skutky těla”) není produktem tělesných orgánů (jak si myslel chudák Órigenés, který se kvůli tomu nechal vykleštit), ale postoje k životu, který na první místo staví své ego (třeba i s jeho spirituálními potřebami). A marketing, který nám a našim tělům vnucuje mnohé nepotřebné či rovnou škodlivé produkty, neútočí ani tak na naše tělesné orgány, ale často nás manipuluje pomocí momentálně panujících obyčejů, co jíst, do čeho se oblékat, čím vybavit domácnost a kde se dovolenkovat, abychom byli “in”. 

Vděčnost za tělo nás upamatovává na to, že tělem sloužíme bližním. Solidarita znamená mj. tišit rány těla, jak to – navzdor obyčeji, že Židé se se Samařany fyzicky nestýkají – projevil soucitný Samařan. Celým tělem vstoupil do riskantní zóny, v níž se nacházelo tělo polomrtvého židovského kupce, a řešil rány jeho těla. 

Kde zavládne nelidskost, přijde ke slovu mučení těla. Vydanost zvůli těch, kdo nerespektují lidskou důstojnost, je především tělesným prožitkem. Tak to dosvědčuje např. Žalm 22 – opuštěnost prožívá a pociťuje trýzněný spravedlivý jednotlivými údy svého těla. Proto odmítáme tělesné mučení a bráníme se ho omlouvat jako nezbytný prostředek k dosažení údajné spravedlnosti či bezpečí. A proto podporujeme i úsilí, aby narozené děti nekončily v kojeneckých ústavech. Jsou totiž do budoucna ve svých vztazích, sebedůvěře a schopnosti překonávat překážky natrvalo poškozené – jen proto, že se jejich těl po narození nedotýkala jedna láskyplná pečující osoba či pár. 

To, kým jsem, kam směřuji, za čím jdu, prožívám a realizuji svým tělem. Takto nás zve žalmista, když pěje: „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových; srdce mé, i tělo mé prozpěvují Bohu živému.“ (Ž 84,3). Píseň takto vděčného stvoření je totiž záležitostí celého těla (jehož orgánem je pro starozákonního člověka i duše). Zpěv rozechvívá celou tělesnou schránku, což vědí ti, kdo zpívají ve stoje. Sama píseň se navíc ukládá do jiného mozkového centra než ostatní informace. Znají to ti, kdo doprovázeli blízkého, ztrácejícího paměť (což je také tělesný orgán). 

Takoví lidé nakonec nerozpoznávají ani známé tváře. Ale při písničce se najednou přidají, oči i tváře se rozzáří – a my s nimi. Naše těla zas tvoří společenství a zažíváme bytostnou sounáležitost.

Tomáš Trusina
foto: wikipedia.org