Biblická úvaha: Pavlova dobrá rada

Byly mezi nimi sváry, chodili pro ostudu ke světským soudům, nedokázali se sami srovnat. Zacházení s tělem, jako kdyby na něm víc nezáleželo, protože jsme „už vešli do království“. Nebe spadlo na zem a očekávání věcí budoucích přestalo motivovat ke snažení. Dvourychlostní sbor – někteří měli svobodu dělat cokoli, jiní byli krmeni „dětskou kaší“. Magická večeře Páně, přešponovaná víra v dary Ducha, která se zvrhla v soutěž. Anarchie při bohoslužbách, zmatky kolem vzkříšení a budoucnosti. Hm.

Proto Pavel píše o lásce jako té nejvyšší cestě. Ona jediná vytrvá, vše ostatní se ukáže jako malicherné. Láska, která… je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy… Taková láska může ukázat východisko ze všech trablů, do kterých se Korintští dostali.

Než začne psát o lásce, použije Pavel domluvu menšího kalibru – obraz církve jako těla. Neběsněte kvůli duchovním darům; zamyslete se nad tím, že jste jedno Kristovo tělo. Každý z vás je jednou z jeho částí, orgánem, končetinou. Musíte se domluvit, aby panovala harmonie a tělo fungovalo. Nikdo není bezvýznamný. Každá činnost, i nepopulární, je důležitá. Trápení jednoho bolí celé tělo. Všichni nemohou dělat všechno, úkoly se musí rozdělit.

Když jsem začal v šestnácti letech chodit radostně do kostela, naprosto mne to fascinovalo. Ta pestrost! V jedné lavici sedí bratr kandidát věd a bratr pomocný dělník. Měl jsem pocit, že dokážu všechny milovat, a že když je nám Kristus hlavou, dokážeme se domluvit na čemkoli. Obraz církve jako těla byl pro mne jasný a univerzální – tak to je! Má být. Co nechápeš? Vedoucí mládeže mi říkal: „Buď rád, že nechodíš do staršovstva a nevidíš pod pokličku. Jak se to tam mele.“

Uplynulo čtyřicet let. Třicet let předsedám staršovstvům. Vidím pod pokličku. Mele se to tam? Jakýma očima se díváme na lidské tělo? Jaké tělo je nám vzorem?

Pavlovi jde ve 12. kapitole 1. listu do Korintu o prevenci destruktivní soutěživosti. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu.“ Aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.

Obraz církve jako těla ovšem žije vlastním životem a inspiruje nás, i když zrovna nemusíme krotit touhu členů urvat co nejvyšší funkce.

Má mít křesťanský sbor svalnaté tělo atleta? Co když má tělo pána či dámy v letech? Některé tělo holduje šlechtění, ale mozek trpí. Jiné bledne a stydne při nekonečných přednáškách. Jedno se zvětšuje, přetéká, zejména do nežádoucích stran, druhé kostnatí a vyvrátí i to málo, co přijde s novou potravou.

Je to tělo nesourodé: dokonalá hlava – Kristus, od hlavy dolů… my! (Známe se.) Farář je jediný transplantovaný (implantovaný), volený s jistotou na pár let, zbytek těla je domácí, tak nějak od přírody.

Co s tím? No, je to přece nižší cesta. Církev jako tělo je dobrá Pavlova rada, ale je tu ještě láska! Cesta mnohem vyšší. Jestliže dokážu milovat svou ženu, svého muže i s různými tělesnými nedostatky a jsem sám milován právě takovou láskou, mohu milovat i svůj sbor. Ačkoli na Facebooku vypadá lépe než ve skutečnosti. Jako těla na seznamkách.

Michal Kitta
foto: pexels.com