Biblická úvaha: Otevři oči

Chudoba mnohdy není vidět, ani když leží přímo před našima očima. Naučili jsme se ji přehlížet. Narušuje náš pocit bezpečí. Představa, že bychom mohli být chudí, nás děsí. A mnozí chudí se svou chudobu snaží všemožně zamaskovat. Jedni pořizují dětem nejnovější telefony a jinou techniku. Druzí se hezky obléknou a namalují. Všechno pro to, aby nebylo poznat, že v peněžence prokousala myš díru. Být chudý, to je jak Kainovo znamení na čele. Nikdo se k tomu nechce dobrovolně přiznat. Naše společnost vidí v chudobě vinu jednotlivce. To on selhal. To on se dost nesnažil. Může si za všechno sám. A my ostatní si nad tím myjeme ruce. V Ježíšově době to vnímali jinak. Být chudým nebyla ostuda. Takových bylo všude mnoho. Nevyháněli je z ulic měst kamsi na periferii jako nyní. 

Chudoba byla brána jako problém celé společnosti, systému. Proto Ježíš bojoval za celou společnost, za její soudržnost. Za to, aby si lidé jeden druhého vážili. I přesto, že jsou dva světy – jedni, kteří neví co s penězi, a druzí, co řeší, jak přežít měsíc a zaplatit všechny účty. Mezi těmito světy je obrovská propast. A právě tuto propast Ježíš zviditelňuje. Dává chudobě jméno. Lazar, to je: Bůh pomáhá. Lazar nemá střechu nad hlavou, přebývá, tak jako mnoho současných bezdomovců, se svými psy ve vchodu cizího domu. Vlastník domu si jej nevšímá. Zbytky po hostině raději hodí do popelnice, než aby je dal potřebnému. Jako by pro něj neexistoval. Stačí zabořit oči do obrazovky mobilu a ten rušivý svět kolem přestane existovat. Na kontejnery s vyhozeným jídlem u obchodů a restaurací se dá velký zámek a problém vyřešen. Nebo ne?

Jednoho dne chudý Lazar zemře. Nedostane se mu ani pohřbu, ale, jak čteme v Bibli, andělé jej přenesou do Abrahamova klína. Tam je o něj dobře postaráno. Hned nato zemře i onen bezejmenný boháč. Po velkolepém pohřbu se octne v pekle. Tam trpí, ale ani to nezmění jeho pohled na svět. Pořád myslí jenom na sebe, ostatní ho nezajímají. Ani po smrti neukáže žádný soucit s chudými. Řeší jenom sám sebe, své potřeby a jak varovat své bratry, že peklo opravdu existuje. Ne to peklo s čerty a kotli s vařící se vodou z pohádek. Podle některých textů lidé Ježíšovy doby chápali peklo jako jakousi posmrtnou čekárnu na vzkříšení. Ale boháč propásne i tuto svou poslední šanci. Chce jenom, aby Lazar vyběhl jako hrdina z řeckých mýtů zpět do světa a vyprávěl o tom, co na druhé straně zažil. Aby jeho bratry varoval, co je čeká. Jenomže Abraham mu udělá čáru přes rozpočet: Mají Mojžíše a proroky, tak ať je poslouchají. A nám by asi řekl: Máte Bibli, a když ji neberete vážně, tak už vám nepomůže nic, nepřesvědčí vás ani další vzkříšený.

Bohatství není chyba. Chybou je špatně je používat. Nežít podle Boží vůle. Kašlat na dvojpřikázání lásky. Boháč svou šanci propásl. Nechtěl ve svém životě nic měnit a pak už bylo moc pozdě. Ani svou rodinu nezachránil. To, že hleděl jenom sám na sebe a ostatní ho nezajímali, že zákon a proroci pro něj byla jen spousta prázdných slov, mělo své důsledky. A má to své důsledky i dnes. Boháč není jenom ten, kdo přehazuje peníze vidlemi, ale každý, kdo v pohodě vyžije a ještě mu troška zbyde. Ježíš nás nabádá: Podívej se, kdo leží před tvými dveřmi? Není v okolí někdo, kdo potřebuje pomoc? Nějaká rodina s dětmi, která tře bídu s nouzí? Starý člověk? Nemocný? Bezdomovec? Uprchlík? Někdo, na kom to třeba na první pohled vůbec nejde vidět, protože se stydí? Zajímej se o něj. Zkus zmenšit tu propast, která vás dělí. Miluj bližního svého jako sebe samého.

Vlasta Groll
foto: pexels.com