Biblická úvaha: Nejsme jen tělo

„O tělo nepečuji víc nežli o duši,“ zpívá se ve známé evangelické písni. Tělo někdy bývá považováno za pouhý nástroj. Schránka pro to důležité, schránka pro Ducha. Osel, na kterém jedeme, je potřeba jej nakrmit, postarat se o něj, aby dlouho vydržel, ale vlastně to nejsem já. Tomu by odpovídal i verš z druhé kapitoly Genesis. Tělo je pomíjivé, prach ze země, který se jednou zas stane prachem. Uvnitř něj je něco vzácného, Boží dech, dech života, naše duše. Ale lepší než pomíjivé tělo nemáme a Bible jako celek rozhodně nepovažuje tělo za něco zlého. 

Tělo bylo stvořeno Bohem, i o něm Bůh řekl, že je dobré. Je tak dobré, že jej na sebe vzal Ježíš Kristus, narodil se v lidském těle. Ve své smrti a vzkříšení pak pán Ježíš postavil na hlavu i tu pomíjivost těla. Byl vzkříšen a vstoupil na nebesa včetně těla, proto smíme vyznávat, že věříme v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. A dost se tím oslabuje ta rozdvojenost duše a těla. Duše a tělo sice jsou dvě různé věci, ale nelze je od sebe oddělit. 

Podle některých řeckých filozofů epikurejské školy je tělo vězením duše. Tělo je smyslné, pudové, má mnohé potřeby, často sexuální. Duch by třeba i odolal, ale tělo je slabé a tady někde pramení to, když se na lidskou tělesnost koukáme skrz prsty. Tělo jako něco, na co se nedá spolehnout. Danost, do které jsme se narodili, ale musíme vůči ní být ostražití. 

Podobné myšlenky najdeme na různých místech u apoštola Pavla, nejvýrazněji asi v Listu Galatským. „Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“ (Gal 5,16–18) 

Tělesnost, nebo také jinak lidská přirozenost, je tu vnímána jako něco nebezpečného, co nás může ovládnout. Tělo, které člověka nutí, aby otročil hříchu. Tělo, které je s Duchem ve stálém napětí, každému jde o něco jiného. 

I přesto nic lepšího než naše lidské tělo nemáme, nemůžeme se od své tělesnosti oprostit. Pán Ježíš uzdravoval těla nemocných, věděl, že jsou potřebná. Ale taky radil vydloubávat oči a sekat ruce, když nás svádí. 

Tělu a jeho choutkám se nemáme poddávat. Ale smíme za něj být vděční. Smíme se o něj starat, jak nejlépe dovedeme. Nejsme jen naše tělo. Na to, jaký jsem člověk, má jen malý vliv to, jaké mám tělesné proporce nebo jak rychle běhám. Ale tělesnost je něco, co k nám prostě patří. Bez těla zatím být neumíme.

Anna Peltanová, farářka
foto: Benfoto