Biblická úvaha: Následovat Krista do hlubiny

Kolektivní praxe církve. Široké téma. Jaké formy života církevních společenství připadají zvlášť důležité vám, milí čtenáři? A kde hledat inspiraci? Nejednoho z nás napadne množství biblických veršů. Třeba o rozmanitosti duchovních obdarování věřících, o mocných skutcích apoštolů, o jejich prvotní misii… A co bychom vyzdvihli jako dobrou praxi v dnešní Českobratrské církvi evangelické? Například otevřenost různým generacím, spolupráci s Diakonií, spolupráci s místní komunitou… Jmenuji různé úspěchy, přednosti, silné stránky. A Bohu díky za ně! Ale jsou právě ony tím nejpodstatnějším, oč v uskutečňování církevního života jde?

Myslím, že v srdci toho života pulzuje něco ještě hlubšího. Něco, co není na první pohled vykazatelné. A co nesouvisí v první řadě s úspěchy, ale spíš naopak s neúspěchy. Vyjadřují to biblické verše jako: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5,16) Nebo: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Ga 6,2) A to vše podtrženo slovy: „Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ (Ř 15,7)

Biblická slova „Vyznávejte hříchy jeden druhému“ mohou znít na první poslech jako ve středověku, až zatuchle. Ozývá se i ve vás obava z nadměrné kontroly, z ovládání a z manipulace skrze mřížky zpovědnic? Ale neprožili jste už význam těch slov také úplně jinak? V atmosféře vzájemného přijetí, bezpečí, důvěry, nefalšovaného zájmu… V atmosféře, v níž člověk rád odloží svoji masku a složí svoje břemena. V atmosféře, v níž nezůstaneme sami ani na to opravdu zkažené v našich životech. Podle principu Přijímejte jeden druhého ve své zranitelnosti, tak jako Kristus přijal vás ve své zranitelnosti. Vždyť Kristus se vůči nikomu z nás neobrnil a nezatvrdil se za nepřístupnou hradbou. Naopak se nám vydal až do krajnosti. A díky takové otevřenosti mu uvěřil i leckdo z těch, kteří by jinak už neuvěřili nikomu.

Následování Krista touto cestou vede i k jedinečné kolektivní praxi církve. Ale nemusí to být vždycky procházka růžovou zahradou. Jedná se o cestu směřující až k sestupu do pekel. Do hloubi bídy. Tam kde se odvážíš připouštět si i takové problémy, které míváme jinak sklon vytěsňovat do hlubin bezdomoví a na dno sociálně vyloučených lokalit, do hlubin nevědomí, do hlubin šílenství… V Kristu však opět přicházejí k naslouchání, ke slovu, ke zpracování, k usmiřujícímu, uzdravujícímu, proměňujícímu přijetí.

Chápu, že vize církve, kterou zde vykresluji, neodpovídá vždy skutečnosti, kterou v církvi prožíváme a spoluutváříme. Tím vděčněji však vzpomínám na všechny chvíle, kdy jsem účast na oné hlubině Kristově vpravdě zažil.

Položím vám ještě následující otázky: Co vám až dosud bránilo v otevřenosti k přijetí druhých se všemi jejich slabostmi, trápením a problémy? Co vám v tom bránilo ve vašich sborech? A co vám brání důvěřovat jeden druhému? Co vám brání vyznávat jeden druhému své hříchy? Co vám brání modlit se jedna za druhého, jeden za druhou… A co vám k tomu všemu pomáhá či ještě může pomoci?

Filip Němeček
foto: pexels.com