(ČB 6/2023) Připadá mi, že v modlitbě po Bohu často něco chceme. Že ji možná vnímáme tak trochu jako košík v e-shopu.
Tohle a támhleto, jo a tadyto bych taky potřeboval, pane Bože, díky. Prosím doručit co nejdřív a variantu platby volím tak, že tě poprosím, abys mi dal vytrvalost, víru a trpělivost – jako PIN použiju Otčenáš. A zásilka jako by někdy přišla brzy, kdežto jindy by na sebe nechala dlouho čekat.
Ale čím dál víc mám za to, že v modlitbě se sám Bůh chce darovat nám. Že modlitba je tak trochu jako trpělivé sebevystavení na židli malíře, který nám na obličej namaluje svoji tvář. Modlitba asi nemá tolik pohnout Bohem, aby něco udělal, ale mění mě samého jako toho, kdo se modlí, kdo Bohu dovoluje, aby mi ukázal, že kořením v jeho obrazu. V modlitbě já nechávám Boha, aby se dal… aby vléval svůj hluboký pokoj do okoralých tepen mého JÁ. To považuji za vliv Ducha svatého. Když se tohle děje, pak může skrze mě modlitba skutečně proměňovat svět, který je mi svěřen.
Bože, hlína volá hrnčíře… zase jsme tu se zjištěním, že potřebujeme, abys nám dal trochu vody a opět si s námi pohrál. Ztratili jsme tvar, v něčem už jsme úplně jiní. Chceme opět ucítit hojivý pokoj tvého Ducha. Prosíme přijď.
Filip Boháč
foto: Helena Farkašová (Člověk a víra)