Biblická úvaha: Mírně a tiše („ … tu tiší, jak to uslyší, budou se veselit.“ (Ž 34)
(ČB 11/2020) Stává se mi dost často, než usnu, že se mi honí hlavou útržky písní ze zpěvníku. Většinou si nemohu vzpomenout, jak začínají. Po zadání tématu „tichost“ mi v noci naskočil verš (v podtitulu). Ráno jsem celou píseň našla. Byla to Chci Pána slaviti (EZ 167) podle žalmu 34. V žalmové předloze 167. písně se rovněž v první sloce zpívá o tichých, kteří se budou veselit.
Předpokládá to snad, že pro tiché je radost a veselí teprve budoucností? Vypadá to tak. Asi nejznámější je Ježíšovo slovo o tichých v blahoslavenstvích. „Blahoslavení tiší, neboť oni obdrží zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Víme, že blahoslavenství v Kázání na hoře jsou Ježíšovým výhledem do Božího království. Blahopřeje takovým, kteří zde na zemi jsou například tiší, protože potom, nebo tam, budou mít přebývání jisté. V zaslíbené zemi budou doma.
Patří tedy tichost mezi takové projevy/stavy, mezi kterými jsou i pláč, hlad a žízeň po spravedlnosti a další, které Ježíš jmenuje? Vyplatí se být zde tichý, abychom pak se mohli radovat?
Apoštolské výzvy by tomu odpovídaly. Nejednou k cestě věřícího člověka „v Duchu“ nebo „ve zbožnosti“ patří úsilí o spravedlnost, víru, lásku, trpělivost a také o tichost. Vlastně se tichost na několika místech překládá jako mírnost. Mohlo by to znít srozumitelněji. Snad tichost pro někoho příliš vyvolává představu tichošlápka a ustrašeného člověka. To by však bylo nedorozumění. Být tichý či mírný tu není vlastnost jako třeba plachá povaha. Bratři a sestry ve sborech jsou k tichosti vyzýváni, aby o ni usilovali a používali ji například, když napomínají druhé (2Tm 4,2) a snaží se je přivést na pravou cestu (Ga 6,1). A také ve vztahu k nadřízeným a vládě, aby je nepomlouvali a nehádali se, nýbrž aby byli mírní (tiší) a vždycky ve všem se chovali vlídně (Tt 3,2). Také je tichost spojena s přijímáním „zasetého slova“ (Jk 1,21) a pak i s připraveností dát odpověď o naději, ovšem činit to „s tichostí a s uctivostí“ (1Pt 3,15). Křesťanská tichost se tedy uplatňuje v řadě rozmanitých situací. Je to nepominutelná ctnost v protikladu k závistivosti a svárlivosti.
Jak však tu tichost získat?
Je to možné, jen když se v církvi modlíme o dary Ducha svatého. Tichost patří do onoho známého seznamu ovoce Ducha (Ga 5,23), které Pán dává. A tu se oklikou od lidského užívání tichosti dostáváme ke zdroji tohoto daru. Neboť zdrojem tichosti je Bůh sám. Náš Pán a Bůh má sice moc roztřást zemi i nechat vzplanout ohni, jak se přesvědčil Eliáš. Ale když chce, aby ho prorok poznal, ozve se „hlasem tichým a jemným“ (1Kr 19,12). A jeho Syn, když jde do svého chrámu, vítají ho jako krále, ale takového, který přichází ke své církvi „tichý a sedící na oslici“ (Mt 21,5).
Naše tichost či mírnost má být tedy odrazem tichosti a mírnosti našeho Krále, Ježíše Krista. On své učedníky vybízí: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým srdcím.“ (Mt 11,29) A to je důvod k veselí, o kterém můžeme svědčit i zpívat.
Kateřina Roskovcová