Biblická úvaha: Kým jsme – a kým budeme?

Ježíš podle evangelií zvěstuje příchod Božího království. Otvírá dokořán jeho dveře, zve do něho všechny. Boží království přichází, je možné do něho vejít, ano, je již dokonce „mezi vámi“ (L 17,21). Velikost Boží lásky, která Ježíše do světa s tímto pozváním posílá, se projevuje v tom, že nikdo nemůže být tak zlý, strašný, nemravný, ztracený, aby nemohl být pozván a přijat. Jedinou kvalifikací je touha po změně. „Chceš být zdráv?“

ptá se Ježíš (J 5,6). A s Božím královstvím se míjejí ti, kdo jsou přesvědčeni o tom, že žádnou změnu nepotřebují. Jsou dle svého mínění „spravedliví“, dělají vše správně, a dokonce vědí o druhých, kdo kam definitivně patří. Neochota a neschopnost zákoníků nahlédnout věci jinak, nevůle farizeů dát sobě i druhým prostor a šanci uzavírají jim samým cestu k Bohu a jeho království. Naproti tomu otevřenost z obou stran, z té Boží i lidské, je milostí, která člověka proměňuje. 

Boží království přichází, je možno do něho vstoupit, je mezi námi. Ježíš Kristus ho otvírá. A co dál? Člověk se má změnit? Nebo dokonce musí? Má být změna vidět? Má být trvalá? Po zrození víry, po křtu, který stvrzuje vztah mezi člověkem a Bohem, co bude dál? Nový člověk, který patří Kristu, jak si v životě povede? A jak bude vypadat společenství takových lidí – církev? Bude Božím královstvím?

Apoštol vidí v korintské církvi mnoho problematického. Zuří hádky a spory. Slyší o nemravnostech: „…kdosi žije s ženou svého otce“ (1K 5,1) či navštěvuje prostitutky (1K 6,16). Někomu se zřejmě životní změna nedaří, sklouzává ke starým způsobům. A někdo zřejmě nabyl dojmu, že jakožto kámoš Boží si už může dovolit cokoli. U někoho nastala změna k horšímu. Je to znát na tom, jak bezohledně se někteří chovají při večeři Páně (1K 11,17–34). Je za tím jakási zbožná pýcha, myslíte-li, že „už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království,“ (1K 4,8) ale jednáte zpanštěle, přímo hovadsky.

Co s tím? Co s těmi, kdo vešli, kdo byli pokřtěni, ale zjevně se rozcházejí s obrazem Božího království, jak jej Ježíš přibližuje ve svých podobenstvích? A tady apoštol přichází s pojmem „zdědit“ Boží království (v ekumenickém překladu „mít účast na Božím království“). Rozumím tomu tak, že stále platí, že jsme v zóně Božího království, ale nakonec můžeme vyjít naprázdno, prošustrovat tenhle dar, být Otcem vyděděni. A tak Pavel Korintské, o kterých se doslechl všelijaké nepěkné zprávy, přece vytrvale nazývá „svatými“ či „posvěcenými“ (1K 1,2) a pořád jim připomíná, že jsou obmyti, ospravedlněni, posvěceni. Není třeba pochybovat o tom, že patříte Kristu, máte občanství v nebesích. Jen si uvědomte, kým jste. A že to, kým jste, má své důsledky ve všech vašich vztazích a ve vašem jednání. Nebudeme bezchybní ani bezhříšní a rozhodně není na místě jakákoli pýcha a nadřazenost. Jen je třeba se držet toho Ducha, jímž nás Kristus oslovil a získal. Zachovat si tu otevřenost, ochotu naslouchat a nechat se proměňovat.

Pavel Pokorný, synodní senior
foto: pexels.com