Biblická úvaha: Když Bůh promluví nově

Ježíš jako „skoro-už-týnejždr“ přivodil svým rodičům velké starosti. Příběh o tom, jak se jim ztratil při výroční sváteční pouti do Jeruzaléma, je z jejich strany nabit intenzivními a bolestivými emocemi: Co jsi nám to udělal, synku? Hledali jsme tě s velkou úzkostí! A tvému vysvětlení opravdu nerozumíme! 

Zřejmě i proto autor evangelia přijde hned s dvěma následujícím komentáři: Po návratu už je Ježíš zase poslouchal. A byl ve svém dalším růstu do dospělosti milý Bohu i lidem. Včetně rodičů, že?!

Vztahy uprostřed Josefovy rodiny jsou v tu chvíli plné napětí kvůli prostému faktu, že se ztratilo milované dítě. Tři dny rodičovského hledání jsou nabité strachem a obavami. 

Chrámové náboženské učitele Izraele zaujal dvanáctiletý Ježíš naopak pozitivně. Odpovídal jim s výjimečnou rozumností. S překvapivým vhledem do Hospodinových věcí. O nějakých dvacet let později se ale vztahy již dospělého Ježíše s náboženskými učiteli postupně zhorší a vyhrotí. Nad chrámem, kde už jako dvanáctiletý horlivě a rozumně diskutoval o božích věcech, nakonec vyhlásí Boží soud!

Ježíš jako nový učitel Izraele totiž porozumí boží vůli pro Izrael jinak než většina tehdejších vůdců: Chrám má být podle jeho rozpoznání Otcovy vůle domem modlitby pro lidi ze všech národů. Nikoli hermeticky uzavřenou pevností povýšeného židovského pravověří. 

Obyčejní malí lidé jako pastýři, rybáři, chuďasové či malomocní (opovržlivě se jim říkalo „lid země“) mají být prvními příjemci evangelia o Boží náklonnosti ke všem lidem. Nikoli terčem opovržení těch, kteří se prohlašují za znalce mojžíšovského Zákona. 

Zbožnost má být čistým a niterným pramenem dobrého života. Nikoli vlajkou, se kterou pokrytecky mávám, abych se vyvýšil nad méně zbožnými.

Hospodin je ve své náklonnosti k Izraeli, církvi a celému svému stvoření stálý a vytrvalý. Porozumění jeho vyznavačů, co to znamená pro jejich „tady a teď“, je ovšem na stálém postupu. To, co je tradiční a zvykové, zřejmě proto, že to přinášelo dobré ovoce před desítkami a stovkami let, dnes už možná potřebuje inovaci a změnu.

Co znamená být českobratrským evangelíkem v roce 2026? Jak veřejně působit v sekulární postkřesťanské společnosti? Jaké jsou nyní hlavní úkoly pro naše sbory a církev? A jakými metodami jich dosáhnout? Co z bohatství evangelia a křesťanské víry má dnes zaznít se zvláštním důrazem? 

Je potřeba, abychom si podobné otázky o „věcech našeho Otce“ kladli vždy nově. Nepřekvapí nás, že inovaci obvykle přinášejí mladší generace. Inovátory v našich řadách je potřeba vtáhnout do poctivého a otevřeného hledání. Většinou to pomůže k živější a užitečnější církvi. A taky jim, aby nepodlehli svůdnému vábení černobílých a rychlých revolučních řešení.

Roman Mazur
foto: pexels.com