Biblická úvaha: Ježíš pokoušený

Podle jedné jazykové teorie koresponduje znění slov s jejich významem. Když chceme oslovit milovaného člověka, používáme slova znějící libozvučně. Bývají v nich měkké a obojetné souhlásky: „Miláčku!“ „Koloušku!“. Zato nadávky znějí drsně a objevují se v nich hlásky tvrdé. Příklady vynechám. Proč tento jazykový úvod? Protože mi připadá důležitý pro pochopení fenoménu pokušení. Slovo „pokušení“ totiž už svým zněním prozrazuje něco ze své ošemetné povahy. Zní, jako by to bylo něco pozitivního, milého (jako třeba potěšení), ale přitom jde o něco záludného a nežádoucího.

Záludná byla tenkrát i slova ďábla, když pokoušel Ježíše na poušti. Ďábel zní na první poslech rozumně. Cituje Bibli! To je přece záruka pravdivosti a dobrých úmyslů, nebo ne?

Ďábel nejprve pokouší Ježíše, aby využil svoji moc k zahnání hladu. Pak aby dokázal, že ho Bůh zachrání, kdykoli se Ježíšovi zamane. A nakonec ďábel Ježíše pokouší tím, že mu nabízí vliv nad celým světem. Rovnou, bez všech těch setkání s lidmi a zástupy, které ho na jeho cestě čekají… Rovnou, bez všech uzdravení. Rovnou, bez kříže a vzkříšení.

Ďáblova pokušení jsou jako smlouvy od šmejdských firem (mimochodem slovo šmejd je také zvukově zavádějící). Velkým písmem se nabízí to lákavé, co člověk získá hned a bez námahy. Malým písmem pak pod lupou čteme o neúměrné ceně, kterou si za své služby účtují.
Můžeš mít všechno! (Součástí ujednání je zrada Boha.)

Ďábel tehdy u Ježíše neuspěl. Ale to neznamená, že jeho falešně lákavý hlas utichl. Našeptává i nám, že náš hlad – naše potřeby – jsou přece to nejdůležitější. Obrací nás lidi do sebe. Zní to sice báječně a zdravě: self-care (péče o sebe), self-love (láska k sobě), self-acceptance (sebe – přijetí). Jen tam možná nějak moc trčí to „self“. Ježíš přece nepřišel, aby se zaobíral jen svým hladem, jen sám sebou. Tak se tím nechme inspirovat. Pochopitelně nemusíme péči o sebe nějak zanedbávat, zdravý postoj k sobě samým je určitě žádoucí, ale nenechme se nalákat do pasti sebe-zaobírání.

Taky nám může někdy ten zdánlivě medový hlásek nabízet, abychom dokázali sobě i druhým, že Bůh přece „funguje“. Ochrání nás, kdykoli to budeme potřebovat. Takový postoj může na první pohled působit jako pevná víra, ale snadno se zvrhne v náboženský experiment se zadáním: „Když Bůh udělá, co potřebuji, tak v něj budu věřit.“ Ježíš tomuto pokušení Boha testovat odolává. Je to podobně riskantní, jako když se snažíme vymámit od svých protějšků „důkazy“ lásky. Takové jednání vztah spíše ochladí, než posílí. 

A do třetice nejsme ušetřeni ani toho posledního pokušení, kterému byl vystaven Ježíš. Ozývá se ve chvílích, kdy máme dobrý cíl, ale cesta k němu je náročná. Když cíl vyžaduje oběti, ozve se hlásek nabízející bezbolestnou verzi. Může to být dokončení studia, setrvání v manželství nebo – ať to trochu odlehčím – snaha o zhubnutí. Netvrdím, že je potřeba za každou cenu takové cíle držet – mohou být dobré důvody, proč školu změnit, manželství ukončit nebo dietu odložit. Ale v případech, kdy to považujeme za dobré a důležité, je potřeba jít cestou úzkou, ne širokou. Nenechat si napsat diplomku umělou inteligencí, v manželství nelhat a nepodvádět, vydržet omezení a nenechat se nalákat na pilulky, které zaručí úbytek 10 kg za týden. I když nám to může připadat někdy až moc těžké, vzpomeňme si na Ježíšovu cestu kříže. Ježíš se jí tenkrát na poušti nevyhnul.

Tak kéž i nám dává Bůh moudrost rozpoznávat záludnost pokušení. Jako povzbuzení nám může posloužit právě to svědectví, jak se tenkrát ďábel snažil tvářit jako „miláčkoidní“ koloušek, ale Ježíš se mu díky Bohu nepoklonil.

Anna Pokorná
foto: pexels.com