Biblická úvaha: Ježíš diskutující?!

S tím Ježíšem je prostě těžká řeč! Je strašně zatvrzelý, paličatý. Boží zákon sice zná dobře, ale vykládá si ho po svém. Na jednu stranu je něčím zajímavý, ale zároveň se chová arogantně a je až nesnesitelný. Někdy se ho člověk na něco zeptá a on jako by odpovídal na něco úplně jiného. Nebo odpoví otázkou, na kterou je těžké odpovědět. Jindy zase místo toho, aby něco řekl, tak mlčí. Někteří už nevědí, jak se ho ptát, aby z něj vypadlo něco jednoznačného. Dokonce jsou i tací, kteří se ho na něco zeptat bojí. Jako by si žil ve svém světě, který má úplně jinak nastavené hodnoty, než jak jsme zvyklí. On nám snad vůbec nerozumí!

Nebo?! Nebo, a to je snad ještě horší, nám až moc rozumí. Protože když se ho na něco člověk konečně zeptá, on odpoví tak, že nás konfrontuje, a ve výsledku to vypadá, že my jsme nějak špatní, že žijeme a o smyslu života smýšlíme blbě. Jako by nám namlouval, že i při čtení písma jsme úplně mimo. Přivádí nás do rozpaků, zmatků, zlosti i nenávisti. 

Prostě ten Ježíš vůbec neotvírá diskuzi, on nechce s nikým polemizovat, není ochoten hledat alespoň nějaké společné kompromisy. On jenom útočí, provokuje a vytváří prostor sporům. Přitom ti nejobyčejnější, nejhloupější, ti z nejspodnějších kruhů prosťáčků, nečistí, dokonce i zločinci, mu zobou z ruky a v jeho slovech vidí naději.

Ano. A o tom to je. Ježíš s námi lidmi opravdu moc nediskutuje. 
Ať to jsou podivné odpovědi na naše otázky, ať to jsou slova jeho kázání, vždycky je to jen o tom, že předkládá pouze to, jak věci jsou. Je nám to často nepříjemné. Přesto nás něčím zvláštním přesahujícím fascinuje a my jsme nuceni ptát se znovu, i když se ptát bojíme, anebo jsme vybízeni se k odpovědím vracet. Ježíš pouze ukazuje Pravdu! Pravdu Boží, pravdu i o nás. Všimněme si, že vždycky když Ježíšovo slovo třeba jen zaslechneme, něco to s námi uvnitř dělá. 

Ježíš neotvírá diskuze formou: pojďme spolu polemizovat o našich názorech a postojích. On vždycky otvírá diskuzi, a někdy velice bouřlivou, až uvnitř v nás samotných. To, co se pak v nás odehrává, může být i veliká bouře plná rozličných emocí. Co tuto bouři vyvolává, je totiž nejčastěji střed Boží Pravdy s naším egem. Je to vlastně boj dvou pravd. Boží velké Pravdy s pravdou malou, tou naší. Čím větší ego, tím větší boj, tím větší bolest. Tento vnitřní boj a bolest ovšem neustanou, dokud ego nepochopí, že tento podivný souboj nemůže nikdy vyhrát. Boj a bolest neustanou, dokud lidské ego neuzná prohru před mocí Boží pravdy a této moci se nepoddá. Až poté přijde vysvobození a úleva.

Tou vnitřní bouří, vnitřní diskuzí, nás drží v neustálém pohybu, v neustálém hledání Pravdy a prapodstaty smyslu bytí. Ten, kdo hledat přestal, stojí na místě a nikam se neposouvá. Ustrnul, jako by už umřel a propadl hnilobě. Ježíš nás nutí stále otvírat dveře novým podnětům, novým informacím, novým poznáním. Protože, jak říká apoštol Pavel, „nyní poznávám částečné, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“
Ježíšovo slovo i jeho často nečekané šokující odpovědi na naše otázky zkrátka mají snahu bořit naše struktury zajetých systémů. Boří systémy zajetého zautomatizovaného náboženství, systémy kolektivních neměnných tradic a zvyklostí, ale hlavně boří ty zajeté systémy naše osobní. 

Svým způsobem nás Ježíš neustále provokuje, protože jeho cílem je, abychom něco pochopili. Abychom pochopili jeho Slovo ne jako literu, ale abychom vnímali především jeho obsah. A pak, aby se ten obsah vryl do našeho nitra a nechali jsme se tím obsahem měnit. Někdy od úplného základu. 

Zdeněk Turek, výpomocný kazatel
foto: pexels.com