Biblická úvaha: Jak poznávat Boha

„Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich není slyšet.“ (Ž 19,2–4)

Mnohým lidem svědčí o Bohu příroda. Ve stvoření lze spatřit slavné činy Stvořitelovy. Majestátnost hor, klid večerní krajiny, krása květů, důmyslnost lidského oka, zázrak zrození, obrovské hlubiny vesmíru na jedné straně i titěrné hlubiny atomů na straně druhé… To vše svým jazykem vypráví o Bohu a jeho tvořivé moudrosti. Jenže jak poznamenává žalmista, „není to řeč, nejsou to slova, takový hlas od nich není slyšet“. Příroda sama od sebe nám o Bohu nic neřekne, na to nemá výrazové prostředky. Nevymyslela slovo bůh ani s malým b, ani s velkým. Poznání Boha si přinášíme odjinud. Příroda může pouze přitakat tomu, co v ní o Bohu říkáme a cítíme my lidé.

„Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: ,Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.‘“ (Ex 20,1–2)

K biblické víře, sdílené židy a křesťany, patří, že se o Bohu mluví v rámci dějin. Nikoliv příroda, nýbrž události a děje v lidském světě nás s Bohem seznamují. Bůh a jeho lid mají společnou historii. Něco společně zažili. My osobně jsme u všeho přímo nebyli, ale předáváme si dál mezi sebou vyprávění o tom, jak Bůh povolal k požehnání dávné praotce a pramáti, jak se ujal zotročených Izraelců a mluvil k nim na cestě ke svobodě, jak prostřednictvím proroků vedl k nápravě a naději otřesené obyvatele Judska. Boha poznáváme z příběhů o lidech, kteří v Boha věřili. Na nich se i nám ukazuje, jaký Bůh je. Směrodatné příběhy a úvahy jsme si sepsali do Bible, z níž se učíme jazyku víry. Kolem Písma svatého se konají naše bohoslužby, aby i další poznali, jak je tomu s Bohem a s lidmi. Poznání Boha vyrůstá ze slov.

„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18)

Uprostřed nespočetných lidských slov o Bohu mají zvláštní postavení slova Kristova. Když Ježíš mluví o Bohu, promlouvá z důvěrné blízkosti, jakou nikdo jiný nemá. Nebýt vůči Bohu v opozici, nýbrž se mu svěřit a spočinout u něj v životě i ve smrti. K tak bezmezné dětské důvěře Ježíš zve svými slovy. Ve své modlitbě před zatčením říká: „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha.“ (J 17,3) Když o Bohu nemlčíme, když o něm pravdivě mluvíme, když k němu opravdově promlouváme, poznáváme postupně, jaký je. Je nám nakloněn, je k nám laskavý. S takovým Bohem je radost žít. Naše bohoslužby, naše četba Bible, naše modlitební ztišení jsou zdroje, jimiž k nám proudí život věčný. 

Jak Boha poznávat? Doposud jenom neúplně, dosud nám k celému poznání Boha mnohé schází. Apoštol Pavel píše: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1K 13,12) I když zatím Boha někdy známe jenom žalostně málo, on nás už zná dobře.

Jiří Tengler
foto: pexels.com