Biblická úvaha: Dělit se o chleba

Vždycky mě fascinovalo, kolik rozmanitých pokrmů je možné vytvořit ze dvou základních surovin – z mouky a vody. Případně s kvasnicemi navíc. Po skoro celém světě lidé snídají, svačí, obědvají nebo večeří nespočet variant na pokrm z mouky, vody a kvasnic. Jestli nás lidi spojuje nějaké jídlo, je to chleba. O něj se dělíme. Chleba sdílíme.

Můj oblíbený teolog a životní praktik Gerard Minnaard (dočtete se o něm dále v tomto čísle) o sobě říká: „Já nejsem zbožný. Nejsem náboženský. Jsem ale velmi věřící, to, protože věřím, že se můžeme dělit o chleba.“

Já sám jsem „foodie“. Slovy klasika: „Rád vařim. A vim, že to umim.“ Kuchyňský stůl pro mě představuje srdce domácnosti. Ať je prostřený pěkně, symetricky a hlavně dostatečně. A tak ze všech obrazů, kterými Ježíš líčí království nebeské, je pro mě tím nejsilnějším právě obraz hostiny. Společné stolování. Jedno, jestli je to u někoho doma pod střechou, na svatbě, na poušti, která se po rozmnožení chlebů zazelená, při poslední večeři nebo to vzkříšené ráno u ohniště na břehu jezera. Všude se lidé kolem „stolu“ dělí o chleba, o víno, o jídlo, o sebe sama.

Obraz království nebeského jako hostiny je tak silný, protože je tak jasně přeložitelný. Sedět společně u stolu. To přece známe. Pochutnávat si, podávat si mísy s jídlem, navzájem si krájet chleba. To umíme. To máme rádi. U stolu doslova ochutnáváme království nebeské na zemi. Ježíš byl taky životní praktik.

Dělit se o chleba je vlastně zvláštním způsobem velmi intimní situace. Krájíte chleba. Snažíte se, aby byl tak akorát tlustý, aby byl ukrojený rovně. Ptáte se: „Chceš půlku, nebo celý?“ Podáváte ho druhému. Je v tom prvek té úplně nejzákladnější péče. Staráte se o základní tělesné funkce. Však nenajedené děti po ránu křičí. Hladovému dospělému před první ranní kávou je lepší jít z cesty. Ježíš to ví, člověka je potřeba nakrmit. Rozumí lidským potřebám.

Sám o sobě mluví jako o chlebu života. „Kdo přichází ve mně, nikdy nebude hladovět.“ (Jan 6,35a) Lidi za ním běží, protože mají za to, že už nebudou muset chodit do pekárny. Myslí, že mluví o chlebu z vody, mouky a kvasnic. Ježíš ale využívá obrazu chleba, dělí se s lidmi o chleba, protože dobře ví, jak věci tělesné souvisí s těmi duševními a duchovními.

Na chlebu je to dobře vidět. Matka vám podává krajíc chleba. Pečuje tak o hmotné zabezpečení vašeho života. Abyste neměli hlad. Zároveň je to její gesto projevem péče, která přesahuje plné břicho. Je to výraz starosti, lásky. Pečuje o vás, protože jí na vás záleží.

Co všechno se muselo stát, než vám ten chleba mohla podat. Nahnat vás do kuchyně, prostřít stůl, koupit chleba, vydělat na něj, trávit dny v práci atd. To všechno jsou zcela praktické projevy péče. Zcela praktické projevy lásky. O celou tu cestu se s vámi dělí, když vám podává chleba. S chlebem sdílí svůj pot i slzy. Je tu pro vás. A teď přišla chvíle sdílení, chvíle dělení. Sedíme kolem stolu. Můžeme se uvolnit, povídat a smát se. Dělit se o sebe. To je hostina. Chleba nakynul do nečekaných rozměrů.

Mám rád židovský zvyk nechávat u stolu volnou židli pro Eliáše. Vždycky se může někdo přidat. Vždycky je někdo hladový. Je správné na to pamatovat, když se zrovna dělíme o ty dary. I to je sdílení. Teď zrovna strašně hladoví v Gaze, a taky na Ukrajině, v Sudánu i jinde. Nezapomínejme na ně, když si podáváme chleba. Tak jako chleba a hostina mají mnoho podob, taky i způsobů sdílení je mnoho.

Ve středu naší víry je hostina, večeře Páně. „Já-jsem-chléb-života“ na kříži roztáhl svoje ruce v němém gestu: „poslužte si“. Ježíš nás hostí, a přitom nás učí dělit se s druhými – o chleba, o sebe sama. Mysleme na to, až budeme krájet chleba.

Michael Pfann
foto: pexels.com