Biblická úvaha: Ani slza nazmar

Nacházíme se in medias res tíživé situace. Davida chytili a uvěznili nepřátelští Pelištejci. Vyhlídky byly docela mizivé. Válečná kořist se hodila jako páka k vyjednávání s nepřítelem, a když už kořist přestala být pákou, většinou následovala smrt. David své situaci rozumí. Den, ve kterém tento žalm sepisuje do svého deníku, nazývá oprávněně Dnem strachu. Autentická bolest a tíseň života se projeví v básni, ve které dává průchod svým emocím a svému přemýšlení: Co s touto situací? Jak s ní má David naložit?

Obrací se k Bohu. To mu dává v dané chvíli smysl. Vyznává Bohu svůj stesk, bezmoc, kterou prožívá. Vyznává svůj hněv na ty, kdo mu škodí a kdo usilují o jeho život. Není hanbou se bát. Není hanbou prožívat úzkost a děsivý vnitřní boj. Je naprosto legitimní prožívat beznaděj. Není výrazem nevěry, neodporuje víře, není morálním selháním. Copak bychom o Davidově víře nějak pochybovali? Nikoliv. Žalm, který David píše, sepisuje jako hluboce věřící člověk, zapisuje svůj stesk, svou stížnost Tomu, kdo jediný mu porozumí.

David měl nepřátele z masa a kostí. Dnes však víme, že to nejsou jediní možní nepřátelé. Vnitřního nepřítele si mnozí z nás pečlivě pěstujeme – sabotéra, který nám říká, že nejsme dost (a teď si doplňte: dobrý, štědrý, laskavý, pracovitý…). O svých skrytých bojích někdy mlčíme. Je dobré k druhému přistoupit s týmž porozuměním a empatií: kdo ví, s čím ten člověk vedle mne zápasí. Každý člověk má právo na svůj boj. Je však lepší, myslím, v tom boji nebýt sám.

Líbí se mi představa, kterou David v textu popisuje: Bůh, který si o mém životě dělá deníček, Bůh, který mé slzy sbírá do koženého měchu, do lahvičky. Nevím, jak to máte s pláčem. Mně přijde terapeutický. Své slzy však dlouho potlačuji, než jim dám konečně průchod. Když tečou, padají dolů. Slaná voda, že? Proč by to měl Bůh sbírat do nádrže jako dešťovku… Kolik toho člověk propláče během života? Litr? Deset litrů, padesát? Víc? Představuji si Hospodina, jak sedí vedle plačícího a pečlivě sbírá jeho slzy, aby se nerozkutálely jen tak do prádzna. Ani slza nazmar! Všechny Pán Bůh počítá a zaznamenává, protože jsou důležité – svědčí o poctivém prožitku, o zápasu, který byl pravdivý. Je v tom intimita a péče.

Nejsme milováni navzdory naší slabosti, uplakanosti, neschopnosti si dát vlastními silami život do pořádku. Nejsme milováni navzdory své slabosti, nýbrž jsme milováni uprostřed ní. V takového Boha věřit chci.

David do svého deníku psal o Dnu strachu, avšak jeho modlitební zápas ho vede k vyznání víry: Ano, bojím se – avšak doufám v Boha, a proto se nebojím. To je obrat o 180 stupňů. A zároveň myslím, že je to naše lidská zkušenost. Bát se přece neznamená nevěřit. Bojím se, věřím, a právě v té důvěře v Boží moc se můj strach vytrácí. David troufale vyznává: Co mi může udělat člověk! Zní to bláhově, neboť víme až moc dobře, jak člověk člověku dokáže ublížit. David však není blázen, který by si neuvědomoval reálné riziko situace válečného vězně. A právě uprostřed oné situace, kde je naprosto zřejmé, co všechno mu hrozí a jak šeredně mohou věci dopadnout, vyznává, že nic z toho, co udělá člověk, nemá navrch před Božím rozhodnutím milovat až za hrob. Je to drsné vyznání víry, které jde opravdu na dřeň. David je přesvědčen, že cokoliv by se mu stalo, Bůh ho z jisté smrti vysvobodí a přivede ho do věčné Boží přítomnosti, aby dál chodil ve světle živých. Boží milost totiž nic, co člověk udělá, nedokáže zaskočit ani překvapit. Boží milost unese vše.

Martin Sabo
foto: pexels.com