Bible na dětském táboře

Začínali jsme na zelené louce, to je pro letní tábor dobré místo. Tak si, milý týme vedoucích, ujasněme: Proč tábor děláme? Že nás to baví? Jasně, ale to je málo. Chceme udělat dobré jméno matičce církvi? Taky fajn, ale taky málo. Zvěstovat evangelium o Kristu? Kde sis ty velké řeči přečetl, to je Luther, nebo Barth? Zkus to trochu lidsky, my takhle spíš Foglar… 

Že má tábor děti bavit? To je ono, naše hlavní priorita! Je to všechno? Taky by se mohly děti něco naučit. Třeba navzájem si pomáhat, překonávat překážky, nehulákat v lese, nezahazovat odpadky. Vnímat krásu kolem. Taky trochu kázně; chceme-li něco užít, je třeba se dohodnout a dodržovat pravidla. Co naučit se štípat dříví, rozdělat oheň za deště, vyřezat ze dřeva lodičku? To nechme celoročním skautům, máme jen deset dnů.

Co tedy Bible a křesťanství? Jsme přece církevní tábor, misii nemůžeme pominout! To je vážná otázka, ale jako je to v celém životě, má dvě odpovědi. Je křesťanství explicitní a implicitní. Lidsky řečeno: křesťanství jako zvěstování, bohoslužby, modlitba, zpěv, vzdělávání a křesťanství v praktickém životě, mezi řádky. 

Na této dvojnosti křesťanského života i práce s dětmi se bude příprava tábora odvíjet. Co bude křesťanství „explicitní“, a co „mezi řádky“? Tady se přípravný tým zastavil. Hovořil o tom, zkoušel a prověřoval, co je nosné, a co nefunguje. A celých deset let v hledání nepřestal. 

Velká hra

Celotáborová hra, nosná legenda, příběhová osa celého tábora. Vymyslel ji Jestřáb, Jaroslav Foglar, pozdější pionýrské časy ji nazývaly nehezky „vétéháčko“ (velká táborová hra) po způsobu armádních zkratek. Hra dala tvar celému táboru, vyvedla děti na deset dnů do snového prostředí, fantazijní svět se stal prázdninovým domovem. Přestalo se stýskat i nudit, ve světě herního příběhu na to nebyl čas a prostor. 

Má být však hra „explicitně křesťanská“? Biblické téma nebo něco z církevních dějin? Někdy ano, „Po stopách Mojžíše z Egypta do země svobody“, „Záchrana Knihy knih“ při pronásledování křesťanů. Ale jindy připadala týmu tahle témata chtěná, povinná. Musíme mít vše hlasitě křesťanské jen proto, že jsme církev? Co hra o mimozemšťanech, něco rytířského, fantasy jako od Tolkiena nebo z dobrodružných cestopisů? Tým byl o generaci mladší než já, farář, věřil jsem jim, mají k dětskému světu blíž. Budiž, explicitní křesťanství nemusí být tématem vždy. A nebylo. 

Večerní biblické úvahy

Čím tedy budou naše tábory křesťanské? Výslovné křesťanství zůstane určitě ve večerním setkání nad Biblí. Desatero, modlitba Páně, putování po poušti, příběhy Eliášovy. K tomu písničky ze Svítá, modlitby. Vše vztaženo k táboru i k dnešnímu životu. Žádné vyučování, víc hereckých etud než přednášek. Drobné „explicitní“ křesťanství během dne: ráno Hesla Jednoty bratrské, modlitba před jídlem.

Další vyučování, vzdělávání? Biblické znalosti, etika? Nech toho, děti jedou na tábor, ne na školení! Učení mají celý rok ažaž, tady chtějí lítat po lese a blbnout na hřišti! 

Čtení na dobrou noc

A co takhle čtení na dobrou noc? Fajn, máme výbornou předčitatelku! Jestlipak bude alespoň tam nějaké křesťanství? Kde je chceš vzít? Snad nechceš číst muzeální Broučky, sám jsi je jako dítě rád neměl a teď je budeš hustit do dětiček… Spíš Karkulín ze střechy, to je trefa! Nebo Mumínci! Nezapomenutelná Astrid Lindgrenová: Mio, můj Mio nebo nádherní Bratři Lví srdce. Harry Potter ne, kouzla by nám nevadila, ale bylo ho všude plno. Lewisovu Narnii párkrát, nejvíc se líbil „Lev, čarodějnice a skříň“. To ještě Letopisy nebyly tak známé. 

Nakonec se nic jiného křesťanského večer nečetlo, nebylo co. Ale když se po setkání nad Biblí vyhlásilo čtení na dobrou noc, slétly se děti kolem předčitatelky, nacpaly se jí div ne do náruče, aby jim neuteklo ani slovíčko… a mnohé při čtení usnuly. Tenhle prvek programu měly asi nejraději. Zvítězilo křesťanství mezi řádky: Děti věděly, že babička vypravěčka má děti ráda, že čte pro ně. A to dokážou ocenit.

Misie

Na tábor se sjelo na 50 dětí ze všech koutů republiky. Některé se znaly, většinou však ne. Jen část dětí byla „z církve“ a měla nějaké křesťanské základy. Některé děti přivezli jejich „církevní“ kamarádi. Měli jsme necírkevníky získat pro Krista? Chtěli jsme prostě, aby jim bylo na táboře dobře. Aby je to bavilo, aby se s námi nebály. Aby se jim nestýskalo, aby první den zapomněly, že se s nimi loučila téměř plačící maminka. Aby věděly, že vedoucí pro děti dýchají a třeba za ně život položí, když to bude nutné. A také jsou spravedliví a zastanou se dítěte proti hrozící šikaně nebo třeba proti ožralým frajírkům z vesnice při noční hře – jó, to byl mazec! Jsou přísní na pravidla, ale umějí odpouštět. Aby děti poznaly něco krásného, třeba noční hru v temném a tichém lese, kdy se dětský strach pomalu rozpouští ve vůni jehličí a přetavuje v pocity, které „otřesou tvou duší“, jak psal Jestřáb. Aby na „náš“ tábor rády vzpomínaly.  Bylo tam křesťanství? Možná nebylo vidět na první pohled, ale Pán Ježíš přece učil, že se věci nemají dělat „pro oko“! 

Byla tam misie, když už tam bylo tolik „necírkevních“ dětí? Rozhodně ne prvoplánově. To by děti rychle prokoukly a my bychom své táborové snažení utopili v propagandě. Ale jestli všechno, co jsme s dětmi hráli, o čem jsme si vyprávěli, četli a co jsme zpívali, vedlo k tomu, že příští rok se hlásily už v únoru na náš běh, že pak začaly chodit do sboru u sebe doma, pak to byla misie jako víno. A jestli jsme přispěli k tomu, že dnes jsou z dětí křesťané dovnitř i ven, třeba i presbyteři ve svých sborech, a vedou své děti stejným směrem, pak naše vděčné vzpomínky na tábory dostaly nejlepší pečeť.

Pavel Klinecký
foto: Tomáš Znamenáček, ARo