Běleč je nejlepší reklama na Evangelickou církev

Pobyt pro lidi s postižením každoročně pořádá Českobratrská církev evangelická v Táboře J. A. K. v Bělči nad Orlicí. Série vybraných Tomáše Znamenáčka z tábora v Bělči se stala předmětem výstavy, která je k vidění od začátku prosince v evangelickém kostele v Boskovicích.Výstava je zamýšlena jako putovní, v případě zájmu ji autor i boskovický sbor rádi zapůjčí na další místa. S Tomášem Znamenáčkem jsme se bavili o fotkách, ale také o tom, čím ho naplňuje dobrovolnická práce na táboře a jak se zde cítí jako člověk z necírkevního prostředí. Tomáš pracuje jako programátor v organizaci Česko.Digital, v Boskovicích patří k redakci, která provozuje místní internetové noviny Ohlasy dění na Boskovicku a podílí se také na fungování boskovického kulturního a komunitního centra Prostor.

Na tábor v Bělči jezdíš a fotíš tam už několik let. Podle čeho jsi vybíral fotky na výstavu?

Mám s Bělčí spojených pár zásadních témat nebo obrazů, které jsem se snažil předat. Zejména jsou to vztahy mezi lidmi a chvilkové vhledy do světa klientů, ale uvědomil jsem si, že ve mně za ten týden zůstávají zaseknuta i některá místa v areálu tábora nebo jeho okolí. Takže je to proces napůl racionální, napůl intuitivní.

Co máš rád na černobílé fotce?

Zčásti je to úplně praktická pragmatická volba. Není to ateliérové focení, takže nemám pod kontrolou světlo a v černobílé je pro mě jednodušší udržet nějakou vizuální jednotu celého souboru. Zčásti to má ale samozřejmě i hlubší důvody, mám například rád určité vizuální zjednodušení, zklidnění, abstrakci, což s sebou ta černobílá nese. Není to jen „absence barev“, je to samostatné vidění světa. (Což se vlastně dobře hodí k tomu tématu!)

Na fotkách jsou často detaily, okamžiky. Jaké okamžiky jsou pro tebe v Bělči důležité a proč?

Ty detaily a okamžiky jsou pro mě těžiště tábora. Například chvíle porozumění mezi dvěma naprosto odlišnými lidmi, tolik nepravděpodobná, a přesto opakovaně přicházející.

Nebo ty už zmíněné vhledy do světa klientů, momenty, kdy se můžu účastnit nějakého jejich vysoce intimního rituálu, kdy se k nim dostanu na návštěvu. Chvíle radosti nebo údivu ze zvuku fazole v krabičce, z chuti deky v puse, z doteku psí srsti nebo nekonečného opakování oblíbeného slova. Tohle jsou pro mě „dary odlišnosti“, když ji člověk přestane vnímat jako překážku a objeví pro sebe krásu někde, kde ji neviděl nebo kde si ji nechal zapomenout.

Jak se ti daří kloubit práci a focení?

Jsem tam primárně k tomu, abych pečoval o tým asistentů, pomáhal s programem a podobně. To samo o sobě vyžaduje hodně energie, takže focení je až sekundární. Zejména krizovější situace tím pádem na fotkách moc nemám, nebylo by fér fotit, když mám pomáhat.
Ale díky tomu, že tam nejsem primárně jako fotograf, mám zase velkou důvěru a nikdo už na mě jako na fotografa moc nereaguje, nepózuje, neleká se. To je obrovská výhoda, díky které můžu fotit věci civilně, tak, jak se skutečně odehrávají.

Jak ses k organizaci tábora dostal a co tě u toho drží? Je to služba pro klienty, jejich rodiče; přináší něco taky vám, co na táboře pracujete?

V Bělči jsem byl poprvé v roce 2019 s farářem Danem Hellerem, tehdy na rodinném pobytu jako asistent, záskok za někoho, kdo těsně před táborem vypadl. Já jako člověk na volné noze jsem mohl, a jelikož jsem se zrovna potácel v nějakých osobních složitostech, říkal jsem si, že by tohle mohl být dobrý impulz. A byl.

Služba nám přináší strašně moc. Není výjimka, že někdo přijede asistovat poprvé a po týdnu opravdu náročné práce nám říká, že to byl nejlepší týden v jeho životě. Ale špatně se to vysvětluje, aniž by člověk sklouznul k nějakým klišé. Abych zmínil aspoň něco konkrétního, já osobně si z tábora odnáším obrovskou radost a naději z fungujícího společenství, ve kterém i přes běžné provozní potíže převládá důvěra, respekt a podpora. Zatímco ve společnosti je častý dojem, že nejlíp se budou mít ti, co budou hrát nejvíc na sebe, odsud se po týdnu práce s ostatními a pro ostatní vracím mnohem občerstvenější a nabitější než po týdnu v lázních. Podle toho, z jakého prostředí člověk pochází, se to dá brát jako paradox, anebo jako logický důsledek.

Ty nejsi člověk z církevního prostředí, jak se v něm cítíš a co pro tebe tenhle aspekt znamená?

Často říkám, že Běleč je nejlepší reklama na evangelickou církev. Asistence, tedy přinejmenším ta, kterou děláme v Bělči, je pro mě v jádru láska k bližnímu, jakkoliv odlišnému. A církve si v tomhle vážím jako nějakého systému, který buduje v našem světě cesty a příležitosti, jak tahle pozitivní témata rozvíjet – i ve zcela banálně pragmatických věcech, protože jedna věc je láska a druhá věc je fungující uklizený tábor s dobrou jídelnou a čistými záchody. Současný svět může leckdy působit surově a sobecky, tak mě blaží prostředí, které je od základů stavěno na skutečných hodnotách. Jakkoliv ta praxe je samozřejmě vždycky složitější.

Zásadní podíl na tomhle mém pozitivním vnímání církve má farář Jiří Bureš, se kterým tábor vedeme. Jeho poctivý, nesmlouvavý, vědecký přístup k hledání pravdy, neochota říkat pěkné věci jen proto, že jsou pěkné, a zároveň vroucnost a přijetí pro mě jako laika zvenčí dokonale naplňují představu o současném křesťanství.

Co tě na současném křesťanství obecně zajímá a inspiruje?

Fascinuje mě drtivý nepoměr mezi tím, co křesťanství může současné společnosti nabídnout, a tím, jak malou relevanci mu ta společnost přisuzuje. Všem nám více či méně schází pevné dno pod nohama, všichni jsme ustíhaní, vykolejení, úzkostliví, osamocení, nenaplnění. Křesťanství tyhle problémy nevyřeší za nás, ale přece jenom poskytuje nějaký rámec, ve kterém řešení mají. Mrzí mě, že jsme si jej často nechali vymluvit jako nějakou přežitou pověru nebo jsme jej nahradili různými atrapami. Na čemž mají samozřejmě lví podíl i církve, které místo lásky a péče mnohdy nabízejí spíš strachy a dogmata. Ale pevně věřím, že se tenhle příběh opakovaně daří vzkřísit v novém, současném těle.

připravil Tomáš Trumpeš
foto: Tomáš Znamenáček