Babičce jsem hrála přes skype na klavír
(ČB 12/2020) „Babička je na vozíku a má ochrnutou levou polovinu těla. Poctivě cvičí a rehabilituje, někdy se jí do toho ale moc nechce. Abychom ji motivovali, slíbili jsme jí, že až na tom bude trošku líp, vezmeme ji na dovolenou do Chorvatska. Chtěla by totiž do Splitu,“ začíná své vyprávění patnáctiletá Zuzka.
Zuzčina babička je po mozkové mrtvici. Lékaři jí nedávali moc nadějí na přežití, ona se ale nevzdala a s podporou své dcery se pustila do rehabilitace. To je totiž to jediné, co jí pomáhá.
„Když jsme měli babičku ještě doma, cvičila s ní každý den mamka. Babičku cvičení z počátku hodně bolelo, mamka ale musela být přísná a trvala na tom, že i přes bolest se cvičit musí. Pro mamku to bylo těžké, a i když patří k lidem, kteří by babičku nikdy nikam nedali, po čase si uvědomila, že péči o ni dlouhodobě nezvládne,“ vypráví Zuzka.
Rodina při hledání služby, která by jim s péčí o babičku pomohla, narazila na Chráněné bydlení Nosislav.
„Dnes jsme moc rádi, že nám sem babičku vzali. Mamka díky tomu může chodit do práce, a protože chráněné bydlení nemá žádné návštěvní hodiny, může za babičkou kdykoli přijít. Navíc má jistotu, že je o ni dobře postaráno a že není sama,“ říká Zuzka.
Zuzka babičku také pravidelně navštěvuje a často s sebou bere i mladšího brášku Jirku. Oba se shodují v tom, že se jejich babičce v Nosislavi líbí. „Pečovatelky jsou moc hodné, líbí se mi jejich přístup k lidem. Babička tady má bezva program,“ říká Zuzka. „A vždycky nám o tom vypráví,“ pokračuje Jirka.
„V poslední době nemám moc co dělat, tak za babičkou chodím často. Nejčastěji si povídáme o tom, co měla k obědu, co ten den dělala a jestli cvičila. A když se mnou přijde mamka, pomáháme babičce se cvičením. To je docela sranda. Babička totiž všechno komentuje, a protože je vtipná, tak se pořád smějeme,“ říká Jirka. „Jo a jednou jsem jí dokonce namíchal nealko mojito. Tím jsem ji ohromil.“
S příchodem nouzového stavu a s tím spojeným zákazem návštěv rodina hledala způsob, jak s babičkou udržet kontakt. „V době karantény jsem v Nosislavi vypomáhala, a tak jsem za babičkou mohla zaskočit a zeptat se, jestli něco nepotřebuje,“ vysvětluje Zuzka. „Ale byly to jen krátké návštěvy. S Jirkou jsme jí taky chodili mávat přes okno, z toho měla radost. A pak jsme si hodně volali. Někdy jsem babičce takhle na dálku hrála na klavír, to se jí líbilo. Když mám za běžných okolností koncert, vždycky ji tam s sebou vezmu,“ pokračuje Zuzka, která kromě klavíru ovládá i hru na kytaru a krásně zpívá.
A co by si pro svoji babičku přála? „Babička potřebuje častou a intenzivní rehabilitaci. Díky chráněnému bydlení má skvělou paní Vlastičku, která s ní cvičí. Před nouzovým stavem ji ale navštěvoval i fyzioterapeut, se kterým se jí cvičilo taky moc dobře. Teď už s ní ale nespolupracuje a babičce je to líto. Přála bych si proto, aby bylo víc fyzioterapeutů mužů, protože pro ženy je nesmírně těžké cvičit s lidmi, kteří své tělo příliš neovládají. Paní Vlastička je tady vlastně jediná, která si na cvičení s babičkou troufne. Ostatní mají strach, že ji neudrží. Pravidelné cvičení je přitom to jediné, co babičce pomáhá a co přináší úspěchy. Když babička chvilku necvičí, hned je vidět zhoršení,“ říká Zuzka.
Dnes si už Zuzčina rodina neumí představit, že by tady možnost chráněného bydlení nebyla. Babička je tam šťastná, poctivě cvičí a těší se, až se podívá do svého milovaného Splitu. „Myslím, že doma bychom jí takovou úroveň péče dopřát nemohli. Jsme proto za tuhle pobytovou službu nesmírně vděčni,“ končí své vyprávění Zuzka.
Vendula Janů