Asistovaná reprodukce v Božích rukou

Odběr v bizarní místnosti motolské genetiky mám za sebou a dnes se tedy máme stavit pro výsledky. Problém si nepřipouštím. Všechno mi v téhle oblasti vždy fungovalo, sebevědomí mám na rozdávání. „Bohužel, na základě výsledků testů je z lékařského hlediska zcela vyloučené, abyste měl děti přirozenou cestou,“ slyším z doktorčiných úst a zdá se mi, že se snad museli splést a vyšetřit jinou zkumavku. Oblíbené cimrmanovské citáty o mikroskopu a hemživosti dostávají až příliš hořkou pachuť. 

Ještě večer po příjezdu na chalupu sedím u mobilu a jako největší zoufalec pod sluncem projíždím internetové diskuse se zkušenostmi lidí v podobné situaci na pofidérních fórech. Navzdory vší trapnosti hltám obraty jako „manža jich měl strašně málo, co s tím, holky“. Dolehla tíseň. Možná nikdy nebudu mít děti. Co to znamená? Přeje si Bůh, aby můj genetický fond zanikl? Je to prokletí? Nikdy si nepochovám v náruči svou krev? Neuvidím své děti v kolébce, ve školce, na kole nebo u maturity? Mám menší hodnotu jako člověk, jako muž? Jsem vadný kus?

První dny jsou hrozné. Stydím se a skálopevně přesvědčuji Kláru, že to nikomu, ale vážně nikomu neřekneme. To se později ukáže jako nereálné. 

Modlete se a zkoušejte to dál

Opakovaný test přinese výsledky ještě horší. Rozhodujeme se, že se pokusíme o IVF, in vitro fertilizaci, což je forma asistované reprodukce, při níž se vajíčko oplodňuje spermií mimo tělo. Předtím je třeba podniknout řadu vyšetření obou partnerů, aby se vyloučily případné slepé cesty. Nekonečné kolečko doktorů nám postupně domlouvá můj věrný přítel ze školní lavice, lékař z motolské nemocnice. Není to „tlačenka“, jen dohlíží na to, abychom složitou sítí zdravotnického systému prošli bez zbytečných průtahů. Jestli v této situaci totiž něco nechcete, tak čekat. Čekat, že časem, jednou možná, uvidíte, modlete se a zkoušejte to dál. Cíl je tak daleko!

Jak moc vlastně člověk zasahuje do Stvořitelova plánu, když hledá nové metody, jak pomoci těm, jimž nebylo dáno počít přirozeně? Velmi silně v nás rezonovala slova lékařky z genetiky, která nám trpělivě a laskavě vysvětlovala detaily celé léčby včetně rizik nebo bioetických souvislostí. „Víte,“ zamyslela se, „my už umíme opravdu hodně. Lékařská věda v téhle oblasti neskutečně pokročila. Ale to, jestli po našem spojení buněk opravdu vznikne nebo nevznikne nový život, to už není v našich rukou.“ V téhle pokoře se na to dodnes díváme i my oba. Jediné „nepřirozené“ na IVF metodě je, že splynutí buněk, které by se normálně odehrálo uvnitř ženina těla, se uskuteční asistovaně mimo tělo, než se tam zárodek nového života opět vrátí. Vše ostatní je skutečně na vyšším rozhodnutí. Nejde o genetické úpravy, o objednávku pohlaví, barvy očí nebo vlasů. Jde jen o zpřístupnění možnosti nového života. Ten život sám pak udílí někdo jiný.

Zapněte stopky!

Uběhlo víc než půl roku a Kláru čeká první cyklus hormonální stimulace, jejímž cílem je, aby uzrálo víc vajíček, než jen jedno, jak je přirozené. Vajíčka se poté odeberou a při větším množství je také větší šance, že alespoň některá budou „použitelná“. Léčba je to ale šílená a s psychikou dělá své, mám pocit, že by Kláru rozplakala i klika u dveří. Já mezitím sbírám svůj fond genetického materiálu. Do odběrové místnosti už chodím jako do cukrárny. Celé to připomíná absurdní divadlo: odběrová místnost je zcela na konci dlouhé chodby plné čekajících lidí, kteří pochopitelně nemají lepší zábavu, než pozorovat každý váš krok se zkumavkou. Když se pak konečně zevnitř zamknete, rozsvítí se zvenku nad dveřmi velké červené světlo. Podobné mají v rozhlase. On air. Nahráváme! Zapněte stopky!

Bojíme se radovat 

Z první stimulace se podařilo odebrat a oplodnit více vajíček. To první se rovnou vloží do těla ženy, ty ostatní se zamrazí a čekají na eventuální příští použití. Brzy zjišťujeme, že první embryo se neujalo, těhotenství se nepotvrdilo. Napjatě očekávané další pokusy zhatily letní dovolené zdravotníků nebo například neodkladné malování celého nemocničního oddělení (vždyť jsem říkal, že je to místy absurdní divadlo). Teprve na konci léta se pokus může opakovat a nyní je již těhotenství potvrzeno. 

Začínáme se opatrně radovat. Víme, že je brzo, ale přece jen, tohle jsme ještě nezažili. Netrvá ovšem dlouho, přichází krvácení a velká bolest nejen fyzická. Je po všem. Dívám se do zdi, pláču a nadávám Pánu Bohu. Nikdy předtím a nikdy potom jsem mu tolik nenadával. Proč nám dáváš naději, když nás pak vystavíš takové bolesti? Než prožívat tohle, tak se snad raději smířím s tím, že děti mít nikdy nebudeme. 

Zázraky se dějí

Třetí pokus opět po třech měsících. Na začátku adventu je těhotenství potvrzeno. Už se bojíme radovat. Ale stejně se radujeme. Na Štědrý den u Klářiny rodiny chystáme hudbu a sborový zpěv na bohoslužbách. Za hodinu začínáme, vše připraveno, když Klára přichází s pláčem: „Krvácím.“ Co teď? Jak to zvládneme? A jak teď budeme všem příbuzným vysvětlovat, že z rodinných Vánoc míříme urgentně do Prahy ke kyretáži?

Zázrak se toho večera stal nejen v Betlémě. Potrat se nepotvrdil. A nepotvrdil se už vůbec. Na konci srpna se nám narodil krásný kluk. Jeho nesmírně těžké a život ohrožující první dny s IVF početím nijak nesouvisely. Dostal se z toho a je zcela zdravý. Za rok půjde do první třídy.

O tři roky později se mu z dalšího rozmrazeného embrya narodila sestřička. Na druhý pokus. Tady už byla naše mysl klidnější. Už jsme ten zázrak zažili, už jsme jeden doma měli. Teď máme díky Bohu dva.
Proč to celé píšu takto osobně? Mám za to a také moje pastorační praxe to potvrzuje, že kolem celé této problematiky se stále hodně mlčí a mlží, a to i v církvi. Dal bych před lety nevímco za možnost o tom mluvit s někým, kdo to prožil. Protože ta zkušenost je myslím těžko přenositelná na někoho, kdo se v této situaci neocitl. 

Bůh si přeje život

Snad si mohu v osobním tónu dovolit i několik poznámek na závěr. Neplodnost není osud ani Boží prokletí. Ve většině případů se dá řešit. Bůh si přeje život. I proto nás obdařil vědou, moderním zdravotnictvím i bioetickým rámcem, který se na metody asistované reprodukce vztahuje. IVF, pokud se koná v rámci u nás platných legislativních norem, není zásahem do stvořitelského plánu. Děti narozené z IVF jsou boží dar. Nebo by snad někdo tvrdil opak? A ještě toto: prosím, neptejte se už nikdy svých přátel, kdy do toho už konečně praští nebo kdy bude miminko, případně bratříček. Tyhle otázky bolí. Strašně moc. I kolegy faráře a kolegyně farářky prosím o pastorační citlivost při rozhovorech se snoubenci o plánování rodiny. Tohle všechno vám totiž dojde, až když se vás to týká.

A jestli tento článek přečetl někdo, kdo podobné problémy řeší a třeba by stál o sdílení, radu, nasměrování nebo modlitbu, klidně se mi ozvěte. 

Pavel Hanych, farář a táta dvou dětí ze zkumavky
mezititulky redakční