Poslední slovo: Omnia mea mecum porto?
(ČB 6/2025) Po světě se často pohybuji s batohem na zádech. Obvykle je v něm přinejmenším farářský zápisník, pero, papírové kapesníky, větší či menší nádoba s vodou, často také silikonová skládací miska, rolička igelitových sáčků a sáček psích dobrot, to když mě doprovází i čtyřnožec, v zimě jsem často nosila ručník a nepromokavý obal na něj, těšilo mě ponořit se občas do studené vody.
Někdy je toho ale v batohu mnohem víc… Notebook, napájení k němu i k telefonu, knížka, bunda, triko na spaní, pouzdro na kontaktní čočky, čisté oblečení… To když cestuji. S větším batohem, případně vakem, který lze nést na zádech jako batoh, vyrážím leckdy i na prázdniny, auto totiž nemám. Mohu si tedy vzít jen to, co se mi do příslušného batohu vejde, jen to, co pak v součtu sama uzvednu, unesu.
Poměrně často si tedy kladu otázku, co si mám (u všech všudy!) vzít s sebou?
Co ne/mohu postrádat?
Co budu tentokrát, tedy odpoledne – zítra – v příštích čtrnácti dnech, skutečně potřebovat?
Bez čeho se obejdu?
Přiznávám, že toho s sebou pořád tahám docela dost, často něco tak trochu navíc. V hlavě mám totiž různá úzkostlivá „co kdyby?“. Přesto mě ten prostor v batohu a potřeba batoh taky unést učí zamýšlet se nad tím, co vlastně denně potřebuju a co s sebou naopak vláčím zbytečně. Nejen v batohu, ale třeba taky přeneseně, v životě. I v něm je kapacita omezená.
Co si nesu s sebou? Kolik toho je?
Co ne/mohu postrádat, abych nestrádala, nejen hmotně, ale i duševně a duchovně?
Saša Jacobea
foto: pexels.com