Albert Schweitzer a úcta k životu

No, nevím jak vy, ale já bych to z pohledu na čtyři hrochy s mláďaty nepochopil. Ale přesuňme se na dýchavičný parníček na řece Ogooue v době 1. světové války. Albert Schweitzer se již roky trápí tím, že se nikdo nepostavil Nietzscheho kritice evropské kultury a „otrocké křesťanské morálky“. Skutečně tedy nastala doba úpadku kultury? Skutečně se nikdo nezajímá o etiku? Začínající světová válka jako by dávala za pravdu skepsi.

A pak je tu Afrika, Ogooue a hroši – a v panu doktorovi se ozve ten malý Bertík, který rozpoznal Boží hlas ve zvuku poledních zvonů. Když máš v ruce prak a jdeš s kamarády střílet jen tak pro nic za nic po ptácích, nestačí střílet schválně vedle! Musíš prak zahodit a ptáky poplašit, aby jim už nikdo neublížil! Za to se přece před spaním modlil už jako kluk: „Milý Bože, chraň a žehnej vše, co má dech, uchraň je před každým zlem a nech je pokojně spát.“ Jako by se mu v srdci rozezněly zvony, které mu tuhle vzpomínku celý život vracely. Ano! Lidé musí chránit jakýkoliv život, i kdyby to mělo vypadat sebevíc sentimentálně!

Jako lidé tu chceme být – ale „vůle k životu“ prostupuje celé stvoření. Nám lidem v tom trochu komplikuje život rozum, protože jak tak nad tím člověk dumá, tak mu ten život moc smysl nedává. Ale tento pesimismus se dá překonat tím, že přijmu všechen ten život, který moc nepřemýšlí, ale touží se uplatnit, prosperovat. Zvířata chtějí žít právě tak, jako to chtějí lidé. Ale i květiny hledají vodu a v ní rozpuštěné živiny! Všechno živé chce žít!

Když si toto uvědomím, pak moje úcta ke všemu živému poroste. My lidé se můžeme rozhodovat, tak se rozhodněme. Žít a nechat žít. Chtějme! Je to věc našeho rozhodnutí. Příroda prostě žije, ale vykoupený člověk může do světa vnést ještě něco víc. Mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako ke své vlastní. 

Schweitzer vidí základní princip etiky ve všech dobách stejný: Oceněníhodné je to, co prospívá. Odsouzeníhodné je to, co život poškozuje a ničí. 

Stačí jen tento princip rozšířit z člověka na všechno živé. Avšak co je živé, to je složitá otázka. Schweitzer zpochybňuje možnost jejího vědeckého zodpovězení. V tomto bodu je sám velmi nekonkrétní a tak pod tím, co by měl být život a „přitakání k životu“, si můžeme představit právě tak Schweitzerovy snahy v nemocnici, jako hedonistické užívání. Tohle ale podle Schweitzera prostě musíme vycítit. On je přesvědčen, že vnitřní kompas v nás ještě pořád ukazuje správně. A právě naslouchat tomuto kompasu je jakási záchranná brzda (někdo by řekl, že to je cimrmanovský „úkrok stranou“), díky které Schweitzer pomáhá k životu nemocným lidem, a ne prvokům trypanozomy spavičné, jakkoliv i prvoci a hmyz, který je přenáší, „vůli k životu“ mají. Tak už to na tom světě chodí, že žijeme na úkor jiného života. Byla by ale chyba vytvářet mechanická pravidla. Nechme právě ten vnitřní kompas, který nás sice usvědčuje z podílu na bídě tohoto světa (zabíjíme zmíněné prvoky a hmyz, ale i rostliny, zvířata k jídlu…), ale právě tady je výhradní pole subjektivní etiky. Každý si musí přebrat sám, k čemu ho v danou chvíli úcta k životu vede. 

Nelze se divit, že kritikům Schweitzerova díla právě tento moment připadá dost zásadně špatný. Etika, která nenabízí nic jiného než velmi obecné pravidlo „úcty k životu“ a zbytek nechá na nás, je tak nějak na houby. V běžných životních rozhodováních neposkytuje žádné konkrétní vodítko, zvláště ne pro situaci, když půjde o lidi v konfliktu nějaké té „Sophiiny volby“, či „tramvajového dilema“ – u Schweitzera nenajdeme žádné vodítko, kterému lidskému životu dát přednost.

Schweitzer ale na této obecné rovině zůstává zcela programově. Dobré je život podporovat, špatné je život ničit. Život v kompromisu mezi touhou konat dobro a nevyhnutelným konáním zla – to je zápas, pro který neexistují předem stanovená pravidla. Schweitzer si je vědom toho, že je „masový vrah bakterií“ a trápí ho to – ale chápe, že nemůže jinak. S tímto se ale nikdy nesmí člověk smířit. Největším nepřítelem etiky je bezmyšlenkovitost. Prosté vyjití vstříc pudu sebezáchovy! „Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův!“

Tady je další místo, kde lze nasadit páku a celý Schweitzerův koncept zpochybnit. Postavit etiku na pocitech viny je špatný základ. Dlužno Schweitzerovi přiznat, že do manipulace vzbuzováním pocitu viny nesklouzl. Hovoří o vědomí provinění. Hovoří o nemožnosti jistoty čistého svědomí. Být hříšník, ba dokonce s plným vědomím své hříšnosti, ještě neznamená, že musím mít nějaký pocit viny, natož trvale.
Schweitzerova koncepce úcty k životu není nekritizovatelná, ale ocenění si zaslouží. Samo rozšíření etiky od člověka k živým tvorům obecně se nám může dnes jevit jako nedostatečné, ale kdo ví, jestli bychom bez něj dospěli k současnému promýšlení stvoření jako celku. Ekologická etika, bioetika – to jsou dnes standardní vědy, které ale oběma nohama stojí právě v Schweitzerově díle. 

Právě tak ta kritizovaná subjektivita, která umožní sedlákovi posekat louku, ale neutrhnout jen tak pro nic za nic květinu v lese, to je významný podnět k promýšlení vlastní osobní zodpovědnosti za život kolem nás.

Albert Schweitzer (14. 1. 1875 – 4. 9. 1965)

- narozen 1875 v Alsasku v rodině evangelického faráře
- studium filosofie a teologie na univerzitě ve Štrasburku
- studium medicíny tamtéž
- významný interpret Bachovy hudby. 
- 1913 odjezd do Lambaréné, kde zakládá nemocnici
- ženatý, jedna dcera
- roku 1952 mu byla udělena Nobelova cena za mír
- v Lambaréné (dnes Gabon) 1965 umírá.

Jaroslav Pechar

foto: profimedia.cz