ADHD nevnímám jako poruchu

Kdy ses poprvé dověděl, že máš ADHD? Jak jsi tuto diagnózu nesl?

Podezření jsem měl už nějakou dobu, ale zlomové bylo setkání se studentkou psychologie na táboře v létě 2023, která psala bakalářskou práci o ADHD. Díky ní jsem se dozvěděl o facebookové skupině pro dospělé s ADHD, kde jsem našel kontakty na možnost diagnostiky na pojišťovnu (tedy bezplatně). Po diagnostice jsem se začal zajímat o dostupné informace. Lidé z Národního ústavu duševního zdraví pořádali přednášky v Hybernské, kde jsem se seznámil s realitou, která nebyla jen milá. Pamatuju si, že jsem se ten večer sesypal, když jsem si uvědomil, že projevy se s věkem mohou zhoršovat. Zároveň jsem se dozvěděl o tom, jaké dopady má statisticky ADHD na střídání profesí, na úrazovost, sklony k závislostem, nehodovost, nižší délku dožití. Bylo mi z toho úzko. Taky jsem prožíval vztek a lítost, že jsem nebyl diagnostikovaný už od dětství. Myslím, že můj život a některá rozhodnutí by asi mohla vypadat docela jinak.

Většina lidí si tuto poruchu (či spíš neurodivergenci) spojuje s dětským věkem. Je v něčem život dospělého a dítěte s ADHD odlišný?

Asi bych podotknul, že významné rozdíly projevů ADHD jsou především u dívek a chlapců – pak tedy také žen a mužů. Můžu mluvit asi jen ze své žité zkušenosti. Součástí nediagnostikovaného ADHD je maskování, které má ovšem velice negativní dopady na zdraví. Svým způsobem jsem stále stejný člověk jako v dětství. Pořád se rád houpu na houpačkách, skáču na trampolínách a v kontextu mé hyperaktivity je pro mě významný každodenní pohyb. To se v některých intelektuálních kruzích příliš nenosí a je to někdy považováno možná za přepych. V dětství se potřeba pohybu více toleruje, ale i to je asi jiné třeba u dívek a chlapců. ADHD v dospělosti naráží na struktury neurotypického dospělého světa. Čím méně je prostředí otevřené a přijímající vůči novému, jinému a pestrému, tím hůře dýchatelný je pak život ADHD člověka. V dětství zažije dítě s ADHD o mnoho výtek více než dítě bez ADHD, děti s ADHD také statisticky v dětství pravděpodobně zažili šikanu a to se pak propisuje do vnímání sebehodnoty v dospělosti. V dospělosti je výhoda, že člověk si už může více vybrat a snažit se o to, aby se obklopoval lidmi v práci i v přátelství, kteří ho s ADHD projevy přijímají. 

ADHD se často ztotožňuje s nesoustředěností. Přitom je to mnohem hlubší záležitost. Co je podle t,ebe nejvíc opomíjeným rysem této diagnózy?

Paralýzy nerozhodnosti, nadměrné pocity viny, citlivost na kritiku, nízká sebedůvěra a sebehodnota… Je pro mě náročné zvládat stereotyp, bažím po dopaminu, adrenalinu a změně. To ovšem klade významné nároky ve všech oblastech mého života – v profesním, studijním, partnerském, přátelském i rodinném. Jsou to nějaké dannosti, které se snažím ještě stále přijmout a možná to ještě bude dlouhá cesta. 

V čem ti ADHD nejvíc znepříjemňuje život?

To je zatím asi nejtěžší otázka. S chaotismem, ztrácením a zapomínáním věcí se ještě člověk nějak smíří a snaží se na to nahlížet jako na nějakou součást náležící k bohémství, i když moji rodiče pro tyto projevy samozřejmě pochopení neměli. Velkou práci mi dává maskování a zahlazování různých projevů. Bojím se lidem svěřit s tím, že mám ADHD, protože to mnoho lidí zlehčuje. Nejhorší jsou ale asi paralýzy nerozhodnosti s prohloubenými pocity viny a potřebou ujišťování, které prosakují samozřejmě i v práci a všude. Vlezlé pocity vlastní nedostatečnosti. Zápasení s pamětí v kontextu vyšší inteligence vede k tomu, že mají někdy lidé pocit, že o ně nemám dostatečný zájem, když si nepamatuji některé věci, které mi říkali. Vnitřní neklid, případná sociální izolace, velké výkyvy energie a zdravotní fyzické dopady z možného přehlcení také nejsou příjemné. 

V čem naopak vidíš přednosti či obdarování této poruchy?

Primárně bych chtěl říct, že já ADHD jako poruchu nevnímám a vnímat nechci, je mojí neoddělitelnou součástí, a tak se na to snažím pohlížet jako na možnost žít trochu jiný a někdy docela zábavný a intenzivní život. S ADHD se spojuje vysoká míra kreativity a to je něco, co mě opravdu těší. Jsem vlastně rád, že je díky ADHD můj život dynamický a někdy plný poznávání nových lidí, zemí, studijních oborů i nových činností, že je barvitý. Lidé s ADHD jsou alespoň z mojí zkušenosti otevření, upřímní, nadšení, zvídaví, tvořiví a velice soucitní. To na svých ADHD známých mám rád. Velkou záchranou je také schopnost hyperfokusu, kdy je člověk pohlcen danou činností. Je to intenzivní forma mentálního soustředění, která koncentruje veškeré vědomí i podvědomí na určitý předmět, téma nebo úkol. Někdy může zahrnovat i další rozšířené stavy vědomí, jako je snění a vize. Tuhle extrémní podobu soustředění ale není možné navodit nebo ovládat pouhou vůlí, děje se, ale nevíte, kdy zase přijde. 

Na jaké předsudky a společenské bariéry narážejí lidé s ADHD nejvíc?

Ženy a dívky naráží především v tom ohledu, že ne všichni odborníci a odbornice jsou dostatečně vzdělaní a nerozpoznávají specifické projevy u žen, jako např. denní snění, roztržitost, a tak se pak dozvídají svoji diagnózu až v dospělosti. Tato generace žen je nazývaná tzv. generací ztracených žen, protože neléčené ADHD mohlo v některých případech rozvinout úzkostnou či depresivní poruchu osobnosti, vedlo např. k opakovaným pocitům frustrace. Obecně si myslím, že se naráží především na to, že ve společnosti o tom není povědomí, a tak se člověk stydí o tom vůbec mluvit. Lidi se většinou neptají, co to pro mě znamená a co ode mě můžou v tomto kontextu očekávat. V terapii také není samozřejmé, že daný specialista nebo specialistka má ponětí o ADHD v dospělosti, znamená to pak nedostupnost adekvátní péče. 

Jak může církev být lidem s ADHD nápomocna?

Dokud nebudou v církvi po hodině hovoru pauzy na přestávku, nedá se očekávat, že lidé s ADHD budou přítomni na staršovstvech nebo v jakýchkoliv komisích. Také asi otevřeností ke změnám, jinému, barevnému, neobvyklému. Laskavostí a vytvářením bezpečného prostoru, kde třeba člověk může sedět na zemi nebo na židli v tureckém sedu. Vlastně bych hodně ocenil, kdyby víc aktivit bylo v pohybu – třeba pastorační rozhovor nebo aspoň mládež. V neposlední řadě taky zájmem o druhého a respektem k jeho nebo její jinakosti.

Co bys vzkázal člověku, který se právě o své diagnóze dověděl?

Posílám velké obejmutí. Doporučuju najít si terapeutku nebo terapeuta, který či která má alespoň trochu povědomí o ADHD. Nestyď se za to, že nikdy nebudeš dokonalý nebo dokonalá v konvenčním světě. Jsou lidi, kteří tě budou mít rádi přesně takového nebo takovou, jaká nebo jaký jsi. Budou milovat tvoje nadšení, nápaditost, tělesnost, bezprostřednost, potřebu objevovat nové a nepoznané, tvoji v jádru dětsky čistou duši, plamen a spontaneitu. Vzletnost i rozevlátost. Budou se radovat z písní, které složíš, z tvých obrazů i básní. Tvoji sebehodnotu neurčuje konzervativní ani úzkoprsé prostředí. Bůh Tě miluje, tak jak jsi a co je více?

připravil Ondřej Kolář
foto: pexels.com