Adaptační centrum a ČCE

4. října 2022

(ČB 9/2022) V posledních měsících pracujeme v Adaptačním centru Chodov pro děti ukrajinských uprchlíků. K této práci jsme se dostali vlastně náhodou a nejedná se o církevní iniciativu, nýbrž o zcela sekulární Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). Přesto o naší zkušenosti chceme psát právě do evangelického časopisu. Překvapivě totiž právě na pozadí této necírkevní činnosti s údivem každý týden rozkrýváme, co vše českobratrsko-sesterská komunita dokáže!

Adaptační centrum a ČCE
4. října 2022 - Adaptační centrum a ČCE

Zároveň si už delší dobu všímáme, že je v ČCE hodně snadné spadnout do pasti stížností. Pozorujeme to na sobě i na našem okolí. Je toho tolik, co by mohlo fungovat lépe, a tak jako celá společnost i naše sbory se musí vyrovnávat s těžkou finanční situací, což pro mnoho věřících znamená zásadní existenční nejistotu. Stížnosti a naštvanost jsou jednou z cest, jak se s touto situací vyrovnávat. Někdy je to i oprávněné. Asi i proto, že my dva patříme k těm, kteří pro stížnost nejdou daleko, máme chuť pro jednou napsat něco v jiném duchu, protože v poslední době oba zažíváme velkou sílu a potenciál, který v církvi dřímá! A taky to, že když se člověk pořád točí ve stěžování, velmi snadno přehlédne to krásné.

Matěj víceméně od začátku války pomáhal na pražském Hlavním nádraží, kde se blíže seznámil s OPU a slyšel první zvěsti o čerstvě vznikajícím centru. Zvěst dala zvěst a Matěj začal v centru pracovat. Eliška se pak o centru dozvěděla právě od tohoto svého evangelického kamaráda Matěje. Shodou náhod se pak na tzv. Devadesátkách – křesťanské akci ve sboru ČCE na Jarově, kde se setkávají lidé narození v devadesátých letech – seznámila s hlavním koordinátorem projektu Petrem Pijáčkem. Byl to pro ni vlastně vtipný moment, protože OPU nemá s církví nic společného, přesto to byl už druhý člověk v evangelickém prostředí, který jí o centru vyprávěl. A tak tam někde na Devadesátkách začíná příběh o tom, jak jsme oba nově objevili církev.

adaptace2

Než se centrum otevřelo svým malým klientům, bylo třeba přetvořit starou kancelářskou budovu na prostor vhodný pro děti. S tím souvisely i první chvíle, kdy bylo třeba přestěhovat spoustu nevhodného nábytku. Zoufale jsme hledali dobrovolníky, kteří by nám se stěhováním pomohli, když se náhle objevila skupina ochotných studentů Evangelické teologické fakulty UK. S dalším stěhováním pak zase pomohla mládež ze sboru ČCE Strašnice. Když centrum v počátcích shánělo úpěnlivě hry a další vybavení, byly to převážně maminky z různých pražských sborů ČCE, které darovaly věci po svých dětech, nebo dokonce zakoupily něco nového přímo pro děti ukrajinské. Tři evangelíci v adaptačním centru pracují – my dva pomáháme s koordinací, třetí je jedna z vychovatelek. Vyučující na ETF UK zase pomohli s propagací centra na půdě fakulty, a tak u nás mohlo být několik studentů sociální práce na praxích. Správce sítí ETF UK Matěj Bouček zase ve zcela zásadní moment pomohl s on-line propagací. Naše domovské sbory bez zaváhání ohlašovaly, jaké potřeby centrum momentálně má a jak by mohli členové těchto společenství pomoci. Oběma se nám stalo, že jsme v neděli po bohoslužbách někomu vyprávěli, co na Chodově děláme, a najednou dotyčná osoba vytáhla peněženku a dala nám peníze s větou „kupte dětem nějaké hračky“ nebo ihned nabídla svou pomoc. A upřímně řečeno, věříme, že pomoc našich bratří a sester ještě zdaleka neskončila. Víceméně každý týden se někdo jen tak ozve, že má třeba chvilku čas dobrovolně pomoct, že nám chce věnovat dětské křesílko a tak dále. Z jednoho podobného podnětu vzešlo, že tři uprchlické děti, pro které už v centru bohužel nebylo místo, mohly jet na známý Bělečský tábor pod vedením Eliáše Cizla.

Všechny výše zmíněné momenty za sebou skrývají ještě další konkrétnější příběhy a interakce. Snad alespoň v náznaku dávají znát postupný přerod nehostinné budovy nejen do centra pro děti, ale také do epicentra tvořící se nové komunity. Ta samozřejmě nesestává jen z členů ČCE či křesťanů, je mnohem pestřejší. Do osmi adaptačních skupin dochází celkem 144 ukrajinských dětí a v centru se potkáváme i s jejich rodiči. Zaměstnáváme 11 uprchlých ukrajinských žen – šest vychovatelek, tři paní na úklid a dvě psycholožky. Dále tu máme české a ruské vychovatele, tři koordinátory centra a paní, která se stará o program skupin. Je tu svět OPU, našich podporovatelů, sponzorů anebo ochranky, která skrze oficiální recepci na budovu dohlíží. A aby toho nebylo málo, rozšířili jsme na léto své řady ještě o skupinu amerických stážistů. Přesto když cokoliv potřebujeme, jsou to právě naši známí z církve, na které se obracíme a kteří dokážou nejrychleji zareagovat v okamžiku nouze. A toho si ohromně vážíme!

Ale ještě je tu jedna rovina, ve které církev hraje zásadní rozměr. Na zcela osobní úrovni se nám někdy stane, že jsme vyčerpaní, otrávení nebo zápasíme s otázkami, se kterými si nevíme rady. A církev a naše sbory jsou v tom s námi. Ne nějak explicitně, ale prostě jen tím, že jsou. Že do nich v neděli můžeme zajít, načerpat duchovní posilu pro další dny, zaslechnout něco, co v hukotu každodennosti vytěsňujeme, popovídat si s milými lidmi. Nedávno tak Matěj, který v centru pracuje na víc než na plný úvazek, pronesl větu: „Víš, že kdyby nebyla církev, tak bych tohle asi vůbec nezvládl?“ Chceme to zmínit, protože víme, že spoustu farářů, presbyterů a aktivních lidí v církvi trápí otázky, jestli to má smysl. Jestli by neměli dělat něco užitečnějšího. I my dva patříme mezi ty, kteří si tyhle otázky často kladou. Tak s naší novou zkušeností chceme říct, že děláte skvělou práci! Bez vás všech by nebyla církev. Právě v obtížných situacích, jako je uprchlická krize, vyvolaná neočekávanou válkou, si uvědomujeme, že Ježíš Kristus a v něm zakotvené církevní společenství je pro nás skutečné požehnání a životní jistota.

Jak jsme zmínili v úvodu, víra v našem centru není téma, kterému bychom se explicitně věnovali. Dohromady nás přivedla pomoc uprchlíkům, nikoli křesťanské společenství. Přesto zde cítíme vše prostupující Boží požehnání. Každý týden vznikají náročné situace. Z počátku třeba ohledně nedostatečného vybavení centra, nejčerstvěji se pak otevírá ohromná výzva v podobě chybějících financí na fungování do konce roku. Ale každý problém se do dnešních dní podařilo vždycky vyřešit. A to zdaleka ne skrze síly nás zaměstnanců, ale mnohdy právě skrze úžasné lidi, kteří nám byli posláni do cesty nějak náhodou. A často ve chvíli, kdy jsme je opravdu hodně potřebovali. A tak jsme moc vděčni za tuhle podpůrnou síť, která se pomalu kolem centra vytváří. Jsme vděčni za církev, která není uvězněna na svých pozemcích, ale dokáže překračovat hranice a působit ve světě. Díky za to! A kdybyste chtěli nějak pomoci, možností je spousta! 

Eliška Roll a Matěj Šulc, evangelíci na církev hrdí

foto: Vladimír Šigut (Forum)