Aby se děti rodily se zkušeností, že svět je dobrý

Jaké má povolání? Silvie Rosenová je máma, dula a taky kurátorka pražského libeňského sboru. Vystudovala mezinárodní vztahy a diplomacii, nyní ale doprovází ženy při porodu jako dula. Však i v tom je kus diplomacie. Být mostem, pomáhat k porozumění. Přispět, aby svět byl vlídnějším místem.

Původní profesí jsi něco jiného, že?

Jsem vystudovaný ekonom. Šla mi matematika a nebyla jsem vyhraněný typ, proto jsem si vybrala VŠE. Na škole jsem ale volila obory, které s ekonomií moc nesouvisely. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a mezinárodní diplomacii. Ani jedna z cest mě nakonec příliš nelákala. Zato jsem tam potkala svého muže. Po škole jsem dva roky pracovala v korporátu. Potom přišly děti – a žebříček hodnot se přeskupil. A mě to „zafouklo“ k porodům.

Šlo o zkušenosti s vlastními porody?

Bylo víc dílků, které do sebe zapadly. U druhého porodu jsem poprvé kromě svého muže měla i dulu – a došlo mi, kolik věcí by mohlo být u porodů lepších. Ve stejné době jsem se dozvěděla, že kamarádka z kostela je v kurzu pro duly. To byl další z impulsů. Také mě nelákalo vracet se do své původní práce. Říkala jsem si, že je můj čas příliš vzácný, a odcházet od dětí do práce, která mi nedávala smysl, se mi nechtělo. Mezi druhým a třetím dítětem jsem si udělala kurz, a když už bylo možné od naší nejmladší dcery odejít na více hodin, začala jsem tu práci pomalu dělat.

Děláš dulu jako profesi?

Jsem OSVČ. Je to živnost volná. Jsem členkou České asociace dul, kde také působím jako konzultantka nově studujících dul. Ženy si mě najdou v různé fázi svého těhotenství a já je doprovázím potom i k porodu. Také mě kontaktují ženy, které potřebují pomoc až po porodu. Momentálně je to pro mě práce blížící se plnému úvazku. Moje role je pomáhat, aby se žena (i její muž) u porodu cítila dobře a tím se jí lépe rodilo. Dopředu se poznáváme během předporodní přípravy. Když začíná porod, telefonují mi, promýšlíme, kdy vyrazit do porodnice. Kvůli tomu držím pohotovost. Být neustále na telefonu je asi ta nejtěžší část mojí práce. Musím tomu přizpůsobit i svůj mimopracovní program, abych byla v dosahu porodnice. Někdy je to organizačně náročné, např. nedávno proběhlo dvoudenní setkání kurátorů Pražského a Ústeckého seniorátu v Litoměřicích a já musela počítat s tím, že bych mohla být odvolaná do Prahy.

Můžeš prosím vysvětlit, jaký je rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou?

Dula je především emocionální a psychická opora, není to zdravotník a neprovádí žádné zdravotnické úkony. Je u ženy proto, aby jí dodala klid, jistotu a pocit bezpečí. Pomáhá s bolestí pomocí různých nemedicínských technik, masíruje, nabízí polohy, které pomáhají, podporuje partnera a provází celým porodem. Naopak porodní asistentka je zdravotník s odborným zdravotnickým vzděláním. Sleduje zdravotní stav ženy i miminka, provádí vyšetření a u fyziologického průběhu může porod vést úplně sama. V případě potřeby přizve lékaře.

Doprovázíš ženy delší dobu, termín porodu není naplánovaný přesně, máš pohotovost stále? Můžeš například odjet na dovolenou?

Jsme zastupitelné. Domlouváme se a někdy se o pohotovost dělíme s některou z kolegyní. I kvůli nemoci nebo kdyby probíhaly dva porody současně. Třeba dnes držím pohotovost za kolegyni, jejíž syn má maturitní ples.

Dula není zdravotnická profese, žena chodí k lékaři, později na kontroly do porodnice. A vedle toho se setkává s dulou. Nejčastěji jsou to 3 dvouhodinová setkání předporodní přípravy. Pak jsme spolu u porodu a po něm chodím i na poporodní návštěvy. V našem systému je žena v šestinedělí nechána tak trochu sobě napospas, což se snažíme naší péčí alespoň trochu vylepšit.

Žena jde do porodnice a tam řekne, že si přivede dulu? Jak to funguje, jaké jsou odezvy?

Situace se hodně zlepšila. U prvního porodu, kterého jsem se účastnila – před třinácti lety – byla dula pro mnohé novinka. A zdravotníci se k nám chovali často dost nevlídně. Dnes už většina lidí ví, o co jde, a nevraživost už doufejme mizí.

Dula doprovází do porodnic, které jsou v dosahu. Dřív jsme jezdily za lepším přístupem hodně mimo Prahu, třeba do Rakovníka nebo Neratovic, což bylo únavné. Dnes jsou už i některé pražské porodnice vstřícnější. Mám to štěstí, že mám za rohem Bulovku, která před několika lety rozjela program spolupráce s dulami. Jednou měsíčně tam mám službu na porodním sále – jsem k dispozici ženě, která mě nejvíc potřebuje. Porodní asistentky jsou dost vytížené, nemohou být kontinuálně s jednou rodící ženou a víc se jí věnovat. Tím, že jsme se navzájem poznali, jsme se také lépe pracovně pochopili. Rozumíme tomu, jak kdo u porodu pomáháme.

Někdy funguju i jako most, protože umím vysvětlit, proč nějaká žena něco chce, třeba i zvláštního. Tohle mě na tom baví. Dojde ke komunikaci, vysvětlování. Po porodu ženám pomáhám zorientovat se v šestinedělí. Je to období plné protichůdných rad – dula dokáže věci klidně vysvětlit a povzbudit k nalezení vlastní cesty.

Setkáváte se tedy se ženou i po porodu?

Jezdím pak i do rodiny domů. Kromě zodpovězení různých dotazů, je dobré, že se dění uzavře. Dovysvětlí se, co se dělo u porodu. Mým cílem je, aby žena byla schopná svůj porod integrovat jako zkušenost, kterou dobře zvládla.

Byla jsi někdy u potratu?

Zatím vždy jen na dálku. Průběžně se připravuji, abych byla ženy schopná v takové situaci také doprovodit. Duly se stále vzdělávají a mají povinné supervize. Zdravotnický personál nebývá vždy na psychologickou podporu při potratu dobře připraven. Supervizí je ve zdravotnictví málo, chybějí na ně prostředky. Přitom jde o velmi náročné situace – pro rodinu i pro personál. My máme profesní zázemí České asociace dul, kde jsem získala i své vzdělání. Součástí jsou pravidelné supervize i intervizní setkání. Sdílení zkušeností, zvlášť u méně častých a přitom velmi citlivých témat, je moc důležité.

Co znamená slovo dula?

Pochází z řečtiny. V původním významu něco jako služka, otrokyně sloužící jiné ženě. Dnes se používá jako označení pro ženu, která poskytuje jiným ženám podporu u porodu.

Co máš na té práci ráda?

Jsem ráda s lidmi. V něčem podstatném. Komunikuji, pomáhám, snažím se propojovat. Taky mě hodně baví, když jsou lidé jiní. Jinakost mě táhne.

Nedávno jsem doprovázela katolický pár, kterému záleželo na tom, aby miminko bylo v případě ohrožení pokřtěné – a abych to udělala já. Žádná komplikace nehrozila, ale oni chtěli být připravení i na tuto variantu. Vše jsme si předem prošli a také jsem jejich přání předem komunikovala s personálem. Bylo zajímavé vnést takový rozhovor do prostředí porodního sálu. Jedna porodní asistentka říkala, že podobnou situaci už zažila, a vysvětlila, jak to probíhalo. Tohle miminko se naštěstí narodilo úplně v pořádku.

Asi u každého porodu se za děťátko modlím. Obvykle je na to čas. Modlím se, aby porod proběhl hladce, aby byl život miminka (i celé jeho rodiny) dobrý. Můj známý z kostela mě nedávno přivedl na myšlenku, že to může být jediná modlitba, kterou v naší společnosti za člověka někdo pronese. Tak k té modlitbě nově přidávám prosbu, aby nebyla jediná.

Umíme s ženami pracovat, třeba jim nabízet různé vhodné polohy, pracovat s bolestí, masírovat – ale nejvíc umíme být. Zpomalit. Zastavit se. To je často to nejdůležitější. 

Práce s lidmi je krásná, ale také vyčerpávající – člověk se musí opečovávat. Dula patří mezi pomáhající profese a průběžná psychohygiena je nezbytná. Pomáhá mi sdílení s kolegyněmi na supervizích, prostor pro ticho, modlitbu, někdy naopak fyzická aktivita a společnost blízkých lidí.

Ještě jsem zapomněla na jeden důležitý motiv k práci: myslím si, že ženy by měly porodit s netraumatizujícím zážitkem. A děti aby se rodily se zkušeností, že to je na světě dobré. I pro muže může být porod náročný – často nevědí, jak pomoci. Dula může podpořit nejen ženu, ale i celou rodinu do jejich dalšího společného života. Právě proto je důležité i následné povídání po porodu, které pomůže vše uzavřít a porozumět tomu, co se dělo.

Souvisí nějak povolání s vírou?

Hledala jsem něco smysluplného a zjistila jsem, že víra mě posílá mezi lidi. Jsou to zásadní chvíle, kdy mohu přidat svůj malý kamínek do něčeho velkého. Doprovázet i v těžkém. 

Kdo se stává dulou? Jsou to většinou ženy, které už měly nějakou jinou profesi?

Prochází se výběrovým řízením a potom je zapotřebí kurz. Výjimečně přijde i žena čerstvě po maturitě, ale většinou jsou to ženy, co už samy mají děti. Obvykle měly jinou profesi. Je to hodně různé. Pro práci duly je třeba projít cca ročním kurzem a doprovodit 6 žen k porodům, které studentka probírá se svojí konzultantkou. Následně může certifikovat. Součástí praxe jsou potom i povinné supervize.

Může se přihlásit muž?

U nás žádný není. Ale někde ve světě prý ano.

Ty máš pocit, že jsi na správném místě, viď?

Ano. I když někdy by člověk mohl být radši na oslavě narozenin vlastního dítěte než u porodu.
Moje zkušenost mi ukazuje, že svoje povolání může člověk najít až později. Když si deváťák vybírá střední školu, často ještě nemůže vědět, pro co se rozhodnout. Moje práce má výhodu určité časové volnosti – to se hodí i ke službě v církvi. 

Máš nějakou oblíbenou knihu s porodní tematikou?

Mnoho. Ale učím ženy spíš pracovat samu se sebou než sbírat nekonečné množství informací.

Doporučila bych Znovuzrozený porod od Michela Odenta. Je to útlá knížka, ale zásadní. Žena z ní pochopí, že její tělo je dobře vymyšleno, aby umělo porodit. Odent byl francouzský porodník a chirurg, který v 50. letech pochopil, že způsob, jak porody vedl, není dobrý – a úplně změnil přístup.

Kde člověk najde dulu?

Česká asociace dul má na svém webu seznam dul v celé republice. Často ženy dostanou doporučení od kamarádky. Nebo nás doporučí lékař, třeba psychiatr nebo neurolog. Já blíže spolupracuji s porodnicí Bulovka a tam se stává, že na předporodní kontrole gynekolog dulu doporučí ženě, která má z porodu velký strach. To je krásné pochopení naší role.

Za dulu se však může prohlásit téměř kdokoli. Je proto dobré zjistit si, jaké má vybraná dula ke své práci vzdělání a zkušenosti.

V současnosti porodnost hodně klesá, což vytváří tlak na porodnice, aby se ve svém přístupu zlepšovaly, protože o „rodičku“ musí bojovat. Jsou tak vstřícnější i k dulám.

Z vlastní zkušenosti vím, že povolání nemusí být něco, co člověk najde snadno a rychle. Spíš je to cesta, která se před námi postupně otevírá. A mě zavedla k profesi, ve které je mi dobře a dává mi smysl.

připravila Lenka Ridzoňová
foto: archiv respondentky, pexels.com