A přece jsem na to nezůstal sám

Nechci nyní rozebírat detaily samotné události, jak v onu chvíli po sobě následovaly, co bylo příčinou a jakou míru zavinění kdo nesl. Rád bych se soustředil na to, co následovalo. 

Zděšení, hrůza, strach, úzkost, bolest, sevření, bezmoc – všecko dohromady. Ve zlomku vteřiny se život obrátil naruby. Přítomen byl však i jeden pozitivní pocit – moje žena a naše dcery zůstaly naživu! Ach… Ani po tak dlouhé době se mi o tom nemluví snadno, hluboká rána ještě nesrostla.

Tato tragická nehoda způsobila nejen ztrátu dvou drahocenných životů. Přivodila bolest mnoha dalším lidem, nejbližší rodině, dětem, sourozencům, řadě dalších příbuzných, spoustě známých, sousedům. Možná postihla několik desítek lidí, možná i více, a někteří se s tím třeba dosud nevyrovnali. Je to pravděpodobné. 

Hluboce zasáhla ale také nás, naši rodinu, mne. Následovalo vyšetřování, dokazování, expertizy, obvinění, odsouzení i vynesení trestu. A aby toho nebylo málo, prošli jsme si při tom ještě strachem o život naší nejmladší dcery, když utrpěla těžký úraz hlavy a i ona bojovala o život. Tři měsíce po naší nehodě ji totiž na přechodu pro chodce srazil autobus.

Prožívali jsme těžké období. Cítil jsem ale velikou podporu v naší nejbližší rodině i mezi přáteli. Některé vztahy se upevnily, jiné se rozpadly, bohužel. Ani můj farář pravděpodobně neunesl tíhu mého trápení, neboť se mi přes několik pokusů nepodařilo vejít v jeho slyšení. Nechci nikomu nic vyčítat. Dnes už ne. Tenkrát jsem po tom prahnul, potřeboval jsem to. Dnes vím, že i farář je jen člověk z masa a kostí a nemusí mít v takové situaci schopnost k naslouchání. 

Co ve mně ale zanechalo hluboký dojem a dodnes hmatatelně cítím, bylo setkání s docela cizími lidmi, s manželi Vondruškovými. Nikdy jsem je neviděl, nikdy jsem o nich ani neslyšel. Až můj právník mě k nim nasměroval. Že prý jsou zakladateli Českého sdružení obětí dopravních nehod (ČSODN) a dělají skvělou práci. Dobře mi poradil, když se mi nepodařilo navázat kontakt s pozůstalou rodinou, které jsem chtěl věnovat drobný příspěvek na nejnutnější výdaje. Mohl jsem ho tedy svěřit aspoň jim. 

Až když jsem vstoupil do jejich domu a pověděl jim, kdo jsem a proč přicházím, dověděl jsem se, že asi před rokem se právě oni stali obětí dopravní nehody. Cizím zaviněním, přišli o svoji dospělou dceru. Dodnes se divím, že se mnou nevyrazili dveře. Já, viník nehody! Namísto toho jsem u nich nalezl utěšení. Postupem času mezi námi zavládl korektně přátelský vztah, který trvá dodnes. Stejně tak i s dalšími členy a spolupracovníky ČSODN. Díky nim jsem mohl přispět svým dílem a účastnit se nejrůznějších preventivních projektů, pravidelně se setkávat a být třeba nápomocen dalším lidem podobného osudu. Všechno to mi pomáhalo stavět se na nohy.

Málokdo ví, že takové sdružení vůbec existuje. Není velké, čítá v podstatě pár lidí, ale dělá velikou práci. Jejich hlavní činností je snaha o podporu obětí dopravních nehod, těch, kteří ztratili své blízké, a jejich rodin. Poskytuje psychosociální podporu, spolupracuje s řadou odborníků, mj. z oblasti právní, a pomáhá orientovat v této složité problematice. Klíčové však je, že jsou to lidi, kteří se umí člověku neobyčejně přiblížit. Právě v tak svízelné situaci, jako je ztráta blízkého člověka. Sami totiž dobře vědí, co to znamená. 

Nikdo z nás netuší, nikdo si nemůže být jist, že ho něco takového nemůže potkat, ani já ne. Jak je dobré potom vědět, kde hledat pomoc. Já jsem na to ale sám nezůstal, měl jsem kolem sebe spoustu skvělých lidí a Pána Boha, kráčel přede mnou…

Jan Hamr
foto: pexels.com