A pomažou ho olejem

Trocha Bible

„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a pomažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jk 5,14–15) 

Za prvé, iniciativa leží na nemocném – je na něm, zda si starší zavolá. Nestává se z něj pouhý předmět péče – o něčem může rozhodnout.

Za druhé, nemoc ohrožuje celé společenství, protože ohrožuje jeho člena. Společnost často nemocné odsouvá z centra pozornosti, izoluje je do domácností, nemocnic. V církvi by se to rozhodně dít nemělo!

Za třetí, jak připomíná biblista Jiří Mrázek: „Chtěl bych se ještě zastavit u toho, co zde vlastně dělá ono staršovstvo: podstatné je, že za ním přijdou a že s tím svým problémem (nebo nemocí) není sám. Stejně podstatné mi přijde, že si nehrají na Jobovy přátele. Že s tím, který je na tom špatně, nezačnou rozebírat příčiny a zavinění (jinými slovy: nezačnou sami sebe přesvědčovat, že jim by se to stát nemohlo… To lidé nedělají ze škodolibosti vůči postiženému, nýbrž jako sebeujištění, že nám se to nestane.). Tedy: ti starší si tam nejdou řešit své problémy… a nejdou ani nemocnému vysvětlovat, co a proč ho to potkalo, nýbrž jdou tam být s ním.“ (//Bláznovství víry podle Jakuba//, 2006) 

Za čtvrté, zdravé s nemocnými nadále spojuje společné a vzájemné vyznávání hříchů – presbyteři a nemocní jsou na tom před Bohem stejně, hřeší a potřebují vyznávat hříchy. 

Za páté, ať už to bude tak, že nemoc zmizí nebo že člověk řekne nějak trochu nemoci „ano“, a tím třeba prožije psychickou stabilizaci a získá novou odvahu „čelit“ životu, Bůh nemocného vzkřísí. Proto neleží odpovědnost za účinek modlitby ani na nemocném, ani na modlícím se, ale pouze na Bohu. To je rozhodující úleva pro všechny zúčastněné.

Trocha historie

Od 2. století bylo pomazání spojeno se křtem jako jakési jeho doplnění. V 5. století papež Inocenc I. poprvé zmiňuje – v odkazu na Jakubovu epištolu – pomazání nemocných, ke kterému bylo možno užívat pouze olej posvěcený biskupem. Podle anglického mnicha Bedy Ctihodného pomáhá pomazání odstranit hříchy, které mučí duši, a trestem za ně je smrt. Pomazání následuje po pokání a odpuštění hříchů.

Od 8. století byly rituály pomazání spojeny s koncem života. Pomazání na začátku (křest) a na konci života se tak stalo jakousi závorkou života i duchovní posilou. Pomazání jako svátost kodifikoval tridentský koncil (1545–1563).

Reformátoři odmítli pomazání řadit mezi svátosti se zdůvodněním, že byť je tu matérie – olej – nebylo ustanoveno samotným Kristem. Martin Luther se (zejména v díle //O babylonském zajetí církve//, 1520) pokusil vrátit pomazání do oblasti péče o nemocného – nikoli jako přípravu na smrt. S lehkou ironií poznamenal, že uzdravení není asi u římských katolíků vnímáno jako žádoucí. Zároveň podtrhl význam modlitby a povzbuzování – nikoli formalizovaný rituál, ale „kázání“. Pomazání má posílit víru jako pomocné a užitečné znamení.

Praktické otázky

Pokud by se mělo pomazání vrátit do života evangelických sborů, existují přibližně tři možnosti:

Pomazání během běžných nedělních bohoslužeb. Při nich lze snadněji podtrhnout, že se jedná o aktivitu celé církve a shromážděné společenství je společenstvím zdravých a nemocných. 

Zvláštní bohoslužby. (Rizikem je tu však výrazné spojování rituálu s uzdravením. Například evangelické sbory v Německu nabízejí pomazání většinou v pašijovém období či na konci církevního roku. Do liturgie se zapojuje více účastníků. Ústředním bodem bohoslužeb je pomazání, které trvá 15–30 minut. Probíhá po vysluhování večeře Páně nebo místo něj na stejném místě – u oltáře. Vždy se na úvod čte text z Jakubovy epištoly (5,14–16), ale také pasáž „hlavu mi olejem potíráš“ ze třiadvacátého žalmu (Ž 23,5), překvapivě ovšem i příběh o ochranném znamení pro Kaina (Gn 4,15) a oddíl seslání Ducha svatého při Ježíšově křtu (L 3,21n). Vlastní akt zahrnuje pokládání rukou a znamení kříže olejem na čelo a ruce. 

Bohoslužba pomazání je místem, kde se setkává současné utrpení s nadějí, že Bůh jednou promění celé stvoření a bolesti už nebude. Při takovýchto bohoslužbách může být také demonstrována solidarita sboru s nemocnými, otevírán prostor pro vyrovnání se s nemocí a utrpením, nabízeno místo pro zoufalý nářek stvoření i osobní ujištění. Při pomazání se oproti křtu a večeři Páně se nejedná o volání k následování, ale o odevzdávání se do působení předivné moci.

Pomazání doma či v nemocnici. V této souvislosti je dobré připomenout, že v duchu všeobecného kněžství může pomazání provést například jako součást návštěvy kterýkoli pokřtěný. Nemělo by být výlučnou doménou faráře či farářky.

Zatímco křest a večeře Páně jsou sice „hmotné“, necílí však na úplně tělesnost člověka. Při pomazání je požehnání adresováno člověku v jeho tělesnosti, médiem je olej. Osloven tak není jen duch, ale i další smysly – a to nejen obvyklé oči a uši.

Nemoc jako rozpad

Nemoc přináší nezřídka rozpad, rozklad dosavadního života, fungování, vztahů, zvyklostí. Pomazávaní mohou při bohoslužbách skutečně – nikoli jen symbolicky – zažít překonání sociální, praktické a časové dezintegrace.

„Mazání“ těla je dnes aktem spíše zdravotnickým, pečovatelským či nástrojem fyzioterapeutů a masérů, jak ošetřovat bolavé tělo. Pokud je gesto úspěšné, může se i tu jednat o překonání tělesné dezintegrace – poškozené a bolavé tělo se stává tělem, které cítí teplo a blízkost. 

Tělo je víc než jen nemocné tělo a existuje i jiná naděje než lékařské zdraví. Pán Bůh s našimi těly pracuje a bude pracovat ještě hodně jinými způsoby, než těmi, které si dovede představit. A ve chvíli, kdy je to, co bude zítra, za měsíc či za rok kvůli nemoci velmi nejisté, může vyznání „v rukou tvých jsou časové moji“ (Ž 31,16) sloužit rovněž propojení času, který mě netěší, s časem, ve kterém jsem s Pánem Bohem.

Pomazání umírajícího

Umírajícímu je nabídnut rituál v přechodu, přípravy na smrt, ve kterém je reflektována konečnost, připomenut křest jako nezničitelné společenství s Kristem, zvěstováno dobré Boží přiblížení se k člověku v jeho údělu skrze dílo Ježíše Krista a otevřen prostor k nářku i k přijetí nemoci z Boží ruky.

Návrat oleje v době wellness

I při probírce biblickým materiálem zjistíme, že olej (olivový) má v náboženství podobnou roli jako voda, chleba, víno či ryba. Zatímco v antice byl součástí jídla, kosmetiky, světla, medicíny a rituálů, západoevropské křesťanství se muselo vyrovnat s jeho nedostatkem.

Jsme-li dnes svědky návratu olejů a všelijakého mazání s rozvojem kultury wellness – dělat dobře tělu a duši (body-loving) – který reaguje na společnost vystresovanou, vystrašenou, unavenou, byla by škoda, kdyby křesťanské církve tento symbol útěchy a přijetí (srov. například Ž 23) odmítly.

Co to znamená pro praxi?

V křesťanském společenství pomazání nikdy není magickou praktikou, ale součástí zvěstování (Sk 3,6). Nemocný má také skrze společenství s bratry a sestrami zakusit, že ani jeho společenství s Bohem není ohroženo, ale naopak je zde ztělesňováno. Pochopitelně se nabízejí výtky, že se jedná o přizpůsobení se společnosti zaměřené na prožitky, ale není možné nabídnout i tělesné, smysly vnímané ujištění o Boží blízkosti – pomazání vedle podání ruky, pohlazení, položení dlaně?

Ondřej Macek, farář a teolog
foto: Martin Myslivec (Člověk a víra)