A neuveď nás v pokušení…

Tato slova mohou na první dojem působit znepokojivě, jako bychom Boha prosili, aby nás sám neuváděl do situací, v nichž budeme pokoušeni. Takové porozumění je možné a list Jakubův, který pravděpodobně znal Matoušovo evangelium, snad právě takové interpretaci oponuje: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.“ (Jk 1,13) Jakým způsobem tedy interpretovat text této prosby? Pro odpověď musíme text prozkoumat trochu podrobněji.

Bližší pohled na text

V jádru výkladu stojí význam dvou klíčových slov této krátké věty. Konkrétně jde o řecké sloveso se záporem //mé eisenenkés//, tradičně překládané jako „neuveď“ a podstatné jméno peirasmos, které se překládá jako „pokušení“.

Začneme od konce. //Peirasmos// od slovesa peirazó znamená primárně „zkouška, test, prověření“. Tento význam je v řecké Bibli (Septuagintě) docela běžný. Například Hospodin „zkoušel“ Abraháma v 22. kapitole knihy Genesis, kdy mu nařídil obětovat svého jediného milovaného syna Izáka (Gn 22,1). Nebo „podrobil zkoušce“ Izrael na poušti u vod Mary (Ex 15,25). Stejný význam nacházíme i v Novém zákoně, když apoštol Pavel při loučení s efeskými staršími říká: „Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů.“ (Sk 20,19) 

Vedle toho má toto slovo i druhý odvozený význam, totiž „pokušení“ ve smyslu svádění ke hříchu nebo ke zlu. Fakticky jde také o zkoušení nebo svádění, avšak s konkrétním teologickým a morálním zaměřením. Tento význam se objevuje například v příběhu o Ježíšově pokušení na poušti (Mk 1,12–13; Mt 4,1–11). Oba překlady – „zkouška“ i „pokušení“ – jsou tedy možné a rozhodnutí mezi nimi musí vycházet z kontextu. Právě ten je však v modlitbě Páně neurčitý.

Jak je to se zmíněným slovesem mé eisenenkés? Tento tvar pochází ze složeného slovesa eisferó, které znamená „vnést, přinést, uvést“. Gramaticky jde o aoristový konjunktiv se zápornou částicí mé. Toto určení může znít zbytečně odborně, přesto je důležité pro porozumění funkce tohoto gramatického tvaru. Nejde totiž o imperativ („neuveď!“), jak je tomu v případě prvních proseb modlitby Páně, ale prosebný zákaz, který lze vyjádřit slovy: „ať se to vůbec nestane!“ – tedy: ať se nestane, že nás uvedeš do zkoušky/pokušení. 

Kontexty výkladu

Pokud se posuneme nad rámec gramatiky a významu slov, dostáváme se k otázce kontextu. O jakou modlitbu zde vlastně jde? Mluvíme o modlitbě, kterou historický Ježíš učil své učedníky někde v Galileji? Nebo mluvíme o modlitbě, kterou Lukáš zasadil do Ježíšovy katecheze na cestě do Jeruzaléma či Matouš zakomponoval do velkolepého Kázání na hoře? Anebo mluvíme o formě modlitby, kterou se většina z nás naučila ze společné bohoslužby? 

Možná se taková otázka jeví jako zbytečná – přece každý zná modlitbu Páně! –, avšak při bližším pohledu zjistíme, že jde o různé formy této modlitby. Ježíš ji zcela jistě učil ve svém mateřském jazyce, tedy aramejštině. Lukášovo evangelium, které je dle mnohých badatelů v tomto případě bližší společnému literárnímu pramenu s Matoušem (tzv. pramenu Q), obsahuje pouze modlitbu o pěti prosbách, která začíná prostým oslovením „Otče“ a končí právě slovy o pokušení/zkoušce (Lk 11,2–4). Matoušova verze je bližší té, kterou známe z bohoslužeb, ale ani ona není totožná s dnešní liturgickou podobou. V nejstarších řeckých rukopisech Matouše totiž chybí závěrečná doxologie: „Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky, amen.“ Je přitom pravděpodobné, že se tato modlitba stala bezprostředně součástí raně křesťanské liturgie a její postupné proměny reflektují i toto její použití (viz i Didache 8,2).

Aramejské pozadí?

Zkusme se tedy podívat na rozdíly takto popsaných kontextů. Aramejská verze Ježíšovy modlitby se nám nedochovala. Odborníci přesto na základě dochovaných řeckých verzí a s přihlédnutím k podobným židovským modlitbám ze starověku usilovali o zpětnou rekonstrukci (např. Joachim Jeremias a Pierre Grelot). Taková rekonstrukce je pochopitelně hypotetická, přesto nabízí zajímavé interpretační možnosti. 

Zmíněný tvar řeckého slovesa eisenenkés často překládá hebrejská nebo aramejská slovesa v kauzativním tvaru, která mohou mít dvojí význam: (a) „ať (nás) neuvedeš,“ tak i (b) „nedovol, abychom byli uvedeni.“ Právě tento druhý, dovolovací (resp. se záporem zabraňující) význam je v modlitebním kontextu běžný. 

Tento způsob vyjadřování dobře ilustrují dvě starověké židovské modlitby, které obě používají stejné sloveso v kauzativním tvaru (zde přeloženo jako „nedovol, abych se dostal“): První je z Talmudu, traktátu Berachot 60b: „Nedovol, abych se dostal do moci hříchu, ani do moci provinění, ani do moci zkoušky, ani do moci potupy. Ať ve mně vládne dobrá náklonnost a ať ve mně nevládne zlá náklonnost. A vysvoboď mě od zlého neštěstí a od zlých nemocí.“ Druhá paralela se nachází v kumránské verzi apokryfního 155. žalmu: „Nedovol, abych se dostal do obtíží, odstraň ode mne hříchy mého mládí a má přestoupení ať nejsou připomínány proti mně.” (11Q5 xxiv 10–12)

Na základě hypotetické aramejské předlohy by tedy bylo možné prosbu modlitby Páně číst nejen „a ať nás neuvedeš…,“ ale také: „a nedovol, ať jsme uvedeni do zkoušky/pokušení.“

Lukáš a Matouš

U Lukáše touto prosbou modlitba Páně končí, což vedlo mnoho badatelů k předpokladu, že právě tato kratší forma více odpovídá původní modlitbě Ježíše. V tom případě by bylo možno interpretovat část „ale vysvoboď nás od zlého/Zlého“ z Matoušova evangelia za pozdější redakční dodatek. To by mohlo buď odrážet snahu ukončit modlitbu pozitivním výrokem, když naše prosba o pokušení je jako jediná v celé modlitbě formulována záporně, anebo také naznačovat snahu o upřesnění toho, že zdrojem zkoušení/pokušení je ten Zlý. 

Řecký text totiž umožňuje opět dvojí překlad, jak od „zlého“, myšleno zlých věcí, tak od „Zlého“, tj. Satana. Matoušovo evangelium by tak svědčilo o procesu upřesňování této prosby, jež polemizuje s nesprávným pochopením předchozí žádosti v podobném duchu, jak činí list Jakubův. Podobný proces rozšiřování, doplňování a upřesnění je patrný z pozdějších dodatků doložených v řeckých rukopisech, které obsahují různé formy doxologie, včetně finálního amen. 

Závěrem

Z uvedeného je patrné, že náš text umožňuje v různých kontextech několik možných interpretací, jež lze shrnout do čtyř variant: 

A ať nás neuvedeš do zkoušky 
A ať nás neuvedeš do pokušení
A nedovol, ať jsme uvedeni do zkoušky
A nedovol, ať jsme uvedeni do pokušení 

Již novozákonní svědectví napovídá, že ne všechny interpretace byly nahlíženy jako teologicky neproblematické. Současně výzva k tomu, abychom se tímto způsobem modlili, naznačuje, že zkoušky a pokušení patří ke křesťanské existenci. To potvrzuje i evangelijní výrok: „Ježíš řekl svým učedníkům: ‚Není možné, aby nepřišla pokušení; běda však tomu, skrze koho přicházejí.‘“ (Lk 17,1) Důležité je však i povzbuzení, které novozákonní svědectví nabízí – apoštol Pavel ujišťuje Korinťany slovy: „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1K 10,13) A podobně i list Židům: „Protože sám (Ježíš) prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.“ (Žd 2,18)

David Cielontko, odborný asistent na ETF UK
foto: wikipedia.org