A nelze vás nemilovat, vás, posvátná znamení v krajině

31. října 2022

(ČB 10/2022) Posvátná znamení, rozesetá v krajině, jsou duchovním místopisem, kronikou lidských osudů, trvalými dopisy člověka k tomu, kdo ho převyšuje a kdo má moc, ochotu a hlavně lásku ho vyslyšet v jeho volání. Nedivím se, že mnozí lidé viděli v některém z posvátných znamení, ať už šlo o horu, skálu, strom, stavbu, chrám, jedinečný přírodní útvar, nebo kříž, //axis mundi// – osu světa, která právě v tom místě tajuplně spojuje nebe se zemí a s podsvětím. 

A nelze vás nemilovat, vás, posvátná znamení v krajině
31. října 2022 - A nelze vás nemilovat, vás, posvátná znamení v krajině

Naprostá většina posvátných znamení v krajině stojí na místech, o nichž už dějinná paměť nedovede obvykle říci nic detailního. V evropském prostředí stojí některé posvátné stavby, boží muka, kapličky, kříže a zavěšené obrázky Pána Ježíše, Panny Marie nebo svatých tam, kde kdysi stávala pohanská božiště. Městská i venkovská Itálie by mohla vyprávět. Jindy je takové posvátné znamení umístěno v samém srdci krajiny, kam se z důvodu nám neznámého, jako do středu galaxie, soustřeďují kroky putujícího člověka, ale také zvířat a paprsků slunce. Jakoby tisícerá boží muka stála ve středu pomyslného přírodního amfiteátru, ohrazeného nikoliv hradbami, ale touhami, prosbami a modlitbami lidí, kteří právě tady prožívají něco, co je přesahuje. 

Záchytné body 

Minout takový, i kdyby sebemenší duchovní maják v krajině bez povšimnutí není snadné. Jazyk a řeč posvátných znamení bývají naštěstí univerzální. S tím někdy kontrastuje současná, leckdy upřímná, ale v tvůrčím přístupu amatérská obnova, když někdo třeba do výklenkové kapličky sv. Anny, která zůstala po tisícerém vykradení prázdná, instaluje v dobré víře sádrový betlém, sošku Buddhy, dvacet osm andílků, šest Panen Marií Lurdských a tři nebo čtyři slony pro štěstí. Fluidní spiritualita moderního člověka někde na čas vytlačí křesťanský charakter lecjakého posvátného znamení. Pokud ale Bůh chce, aby právě sem putovali ti, kteří by se s ním v pravý čas a na správném místě měli potkat, oslaví své jméno i na místech, kde bychom to možná už ani nečekali.

Vzpomínám si ze svého dětství právě na kapličku sv. Anny, postavenou vedle dnes 300 let staré lípy. Kolem této kapličky procházela po staletí vojska a udály se tu i různé tragédie. Traduje se, že někde v okolí je zakopán poklad, čemuž bych i docela věřil, protože o kilometr západně dál je v lese skryt překrásný, lidské srdce doslova přitahující skalní obraz sv. Vojtěcha, který tudy měl procházet na své cestě do Říma. A měl by ukrývat těch pokladů ještě víc. Trvalo devět let mého dětství, než přišel rok 1989. Do té doby sloužila často vyloupená a otevřená kaplička jako příležitostná toaleta pro kolemjdoucí; i pro vojáky z nedaleké vojenské posádky. Vždycky se ale našel někdo z blízké vsi, který zas a znovu kapličku vyčistil, a nakolik to bylo v jeho silách, vybílil, a tedy, jak říkal a dělal herec Josef Kemr, „nalíčil“. Přišly lepší časy. O malý svatostánek se začala starat obec. Místo na mírném kopci se stalo vyhledávanou vyhlídkou, která zve k posezení. Kaplička zamčená na klíč už nemusí snášet to, co před lety. Jen nepořádek výletníků, který někdy připomíná noční ulice megapolí, ukazuje, že ani tak nádherné a silné posvátné znamení s kapličkou, s lípou a s křížem neumí proměnit lidská srdce jako mávnutím kouzelného proutku z pohádky.

Znamení dneška

Jaká by asi měla být posvátná znamení dneška, abychom pořád nemuseli vyhlížet sto až několik set let zpátky do časů našich pra-pra-prapředků? Kde jsou a jaká jsou posvátná znamení dnešního post-kdovíjakého člověka? Znamení toho, v co nebo v koho věří? Znamení jeho očekávání, idejí, představ, nadějí a snů? Jsme povoláni, nebo nám nic jiného ani nezbývá než opravovat kříže, boží muky, kaple, kapličky, obrazy, křížové cesty a nápisy minulých věků? Anebo někde kolem nás jsou – jako v nějakém utajeném mikrosvětě – dosud neviditelně zářící znamení naděje, té mé, té tvojí, té vaší? 

Z hlediska umělecké a duchovní tvůrčí energie bychom takových posvátných znamení mohli mít v každém kraji tisíce. Umělců, výtvarníků, tvůrců tu stále žije dost a jejich dílo rozhodně mluví univerzálním, srozumitelným jazykem pro našince i pro člověka třeba z jižních zemí. Kdo ví, možná že doba vnějších znamení (ne, nemluvím o posprejovaných zdech čmáranicemi a klikyháky), jimiž se člověk k něčemu hlásil, zavazoval, skrze která se cítil být blíž tomu, jehož měl nosit ve svém srdci a ve svých skutcích, pominula. Možná už dílem zase žijeme v době novopohanské, která si potrpí na úplně jiné symboly, vzorce, jazyk, řeč, barvy, styly, způsoby komunikace. Možná se nějaká nová posvátná znamení už dávno objevila v internetovém prostoru, kde dneska celá řada lidí trvale žije a hledá přátelství, vztahy a štěstí.

Posvátná znamení v krajině jsou bezpochyby nadána jednou velkou výhodou. Soustřeďují naši pozornost na to, co nás přesahuje. A je to dobře, protože ve společnosti, která dovedla do extrému kult osobnosti, libující si v instagramovém a tikťokovém světě dokonalých fotografií a videí, je těch znamení, která odkazují mimo sebe, za sebe a nad sebe, čím dál méně. Boží muka s křížem, protkaná pavučinami a opršená stovkou podzimů a zim, si nepotřebuje na nic hrát. Zásahy různých zlepšovatelů v podobě přístřešků, zlatých nátěrů, vysvětlujících cedulí a záhonků jsou skoro vždycky ke škodě věci. Tahle místa po nás chtějí úplně něco jiného. Abychom přišli, protože chceme přijít. Abychom je na svých cestách objevili. Abychom věděli anebo alespoň tušili, že nejde o nějaké ezotericky silné místo, plné všelijakých energií, ale o památku na konkrétní lidský příběh, na člověka s tíhou starostí, bolesti a utrpení, na člověka, který tu vystavěl právě tohle //symbolon//, a to díky tomu, jenž je tvůrcem a Pánem toho největšího příběhu ze všech – kdy se Bůh rozhodl vtělit do lidského těla a otevřít člověku cestu do věčnosti.

Znamení srdce

Naše axis mundi – osa světa prochází dřevem kříže, na kterém zemřel náš Pán. Nesejde na tom, kde se tahle osa nachází a kolik jich na téhle planetě je. Někomu ta osa prochází křížem růžence, který nosí po kapsách a modlí se jím za sebe, za druhé a za svět. Někdo ji má na dohled svého domu, u božích muk za vsí, kam vždycky rád přinese květiny. Někdo vidí osu světa třeba na hranici české a bavorské Šumavy, kde už kostel dávno nestojí a odkud byli po válce vyhnáni lidé, kteří tu žili ve smíšených manželstvích od nepaměti. Někdo má tu svoji //axis mundi// na druhém konci světa, kam se stůj co stůj musí aspoň jednou za čas vypravit, aby se jí dotkl a aby na další měsíce a léta pookřál. 

Všechno, na co křesťanské posvátné znamení v krajině odkazuje, bychom měli mít – alespoň po troškách – sami v sobě. Vždycky pak půjde o setkání, v němž není třeba říkat mnoho slov. Tady jsem a nemohu jinak, Bože. Ať dokážu znamení a doteky tvé lásky a milosrdenství nést mezi lidi právě tak, jak to umí kříž nebo mariánský obraz na konci cesty nad souvratí.

Zdeněk E. Eminger, teolog vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním, mezititulky redakční
foto: autor/V. Zikmund