9801 kilo ticha. Před osmdesáti lety zmizely zvony z kostelů

16. září 2022

(ČB 7+8/2022) Přesně před 80 lety byla protektorátními úřady nařízena tzv. rekvizice zvonů. Nejvíce postižena válečným zabavováním byla samozřejmě římskokatolická církev, které patřil v českých zemích suverénně nejvyšší počet zvonů, řádově jde o tisíce kusů. Rekvizice se ale samozřejmě dotkla i církví (a institucí) dalších, včetně evangelické. Oproti obecnému povědomí však nebyly zabavovány pouze zvony, ale například také varhany, někdy dokonce i části budov (např. měděné střechy). 

9801 kilo ticha. Před osmdesáti lety zmizely zvony z kostelů
16. září 2022 - 9801 kilo ticha. Před osmdesáti lety zmizely zvony z kostelů

Jménem císaře pána

V úvodu je třeba připomenout, že v kontextu českých dějin se nejedná o jedinou rekvizici. Rozsáhlá rekviziční akce probíhala také za první světové války. Získávání barevných kovů pro válečné účely bylo nejprve řešeno sbírkami, protože ty ale nebyly schopny pokrýt obrovské množství potřebného materiálu, bylo vyhlášeno zabavování zvonů pro státní účely. První vlna rekvizice započala již v roce 1916 a probíhala až do následujícího roku. Válka však pokračovala a zvonoviny byl stále nedostatek, a tak byla vyhlášena druhá rekvizice. Ta se dotkla všech zvonů o průměru větším než 25 cm, ušetřeny směly být jen zvony signální (železniční či lodní) anebo zvony „zvláštní umělecké či historické ceny“, tedy obecně zvony ulité před rokem 1600. 

Obě vlny rakouského rekvírování však byly velmi divoké, chaotické a nešetrné. Zvony byly leckdy rozbíjeny ještě na věžích, jiné vyhazovány z oken. Za své vzala i řada cenných zvonů, a to i přesto, že se na ně vztahovala zmíněná výjimka. Kvůli nedostatečné nebo neexistující dokumentaci však docházelo k omylům a zvony byly zničeny dříve, než se rozhodlo o jejich ochraně. Třetí, podle historiků velmi krutá rekvizice už naštěstí neproběhla – válka skončila. I přesto byly následky rekvizic katastrofální: z Čech, Moravy i Slezska zmizely tři pětiny všech (převážně církevních) zvonů, což představuje asi 10 000 kusů. Přesná čísla se zřejmě už nepodaří zjistit, protože dokumentace je neúplná. Některé prameny hovoří až o 14 000 zvonech.

Některé zvony se však zachránit podařilo – buď nebyly ani sejmuty, anebo se po válce vrátily. U jiných byla aspoň pořízena fotodokumentace, sádrové odlitky, nákresy a další materiály pro výrobu jejich kopie. Po první světové válce se řada zvonů na svá místa vrátila. Jenže rekvizicím ještě neodzvonilo…

Zůstane deset, dvanáct zvonů…

O pouhých dvacet let později propuklo válečné běsnění v Evropě nanovo. Československo, které se po obsazení Němci stalo protektorátem Čechy a Morava, muselo poslouchat nařízení přicházející z Berlína. V roce 1940 byl v Německu vydán zákon o čtyřletém hospodářském plánu na shromáždění neželezných kovů. Jeho realizací byl pověřen samotný Hermann Göring, říšský maršál a Hitlerova pravá ruka. S pokračujícími válečnými operacemi a stále více vyčerpaným hospodářstvím však musela Říše hledat nové a nové zdroje barevných kovů. Nejprve tak byl rekviziční zákon rozšířen na okupované pohraničí, tedy zejména Sudety. Na dosah však byl protektorát, ještě nedávno prosperující průmyslové Československo. 

A tak už počátkem prosince 1941 obdrželo církevní ústředí úřední obsílku, v níž se uvádělo, že „majitelé bronzových zvonů bez rozdílu druhu a účelu, a to i zvonů nepoužitých nebo určených k prodeji, po případě k dodávce, jsou povinni tyto zvony sejmouti a odevzdati“. Také toto nařízení se nevztahovalo na zvony signální, ale také na zvony poškozené a zvony již dříve uložené v muzeích. Všichni majitelé zvonu měli povinnost do pouhých osmi dnů písemně ohlásit, zda mají v úschově zvony, které podléhají povinnosti k odevzdání. 

Hned 12. prosince rozeslala synodní rada v čele s Josefem Křenkem znění této vyhlášky do všech svých sborů s výzvou, „aby tak hned učinily“. Nešlo o podbízení okupantům, ale obavu o své bratry a sestry. Režim totiž dal jasně najevo, že nehodlá žertovat – neuposlechnutí zákonné povinnosti bylo trestné, hrozilo buď pokutou tehdy závratných 100 000 korun, anebo dokonce až půlrokem vězení. 

Pořádek musí být

Německá rekvizice byla nesrovnatelně sofistikovanější než ta rakouská. Postupovalo se podle jednotného systému, a to jak na území protektorátu, tak na území Německa. Zvony byly tříděny do čtyř kategorií (A, B, C, D) podle jejich umělecké a historické hodnoty, přičemž o klasifikaci rozhodovali církevní úřady společně s památkáři. Nejcennější zvony byly zařazeny do kategorie D – ty měly zůstat zachovány a ani nebyly svěšovány z věží. Naopak zvony kategorie A měly být odvezeny a roztaveny jako první. O tom, že nacisté se neštítili zlikvidovat i ty nejcennější zvony, však svědčí i nechvalně proslulý Göringův citát: „V Německu by mělo být zachováno deset až dvanáct zvonů.“

Důraz byl kladen také na pečlivou dokumentaci. Každý český zvon byl označen unikátní identifikační značkou ve tvaru P/P #### (Protektorat/Prag, číslo) nebo P/O #### (Protektorat/Ostrau, číslo), památkáři měli pak za povinnost každý ze zvonů zdokumentovat, vyfotit, popsat, případně dokonce učinit analýzu jejich zvukového obrazu. Pikantní je, že pečlivá dokumentace byla využívána jako záminka pro zdržování odvozu zvonů. Po válce to prozradil přednosta Státního památkového ústavu dr. Wagner s tím, že postupně vymýšleli další a další metody, aby nebylo možné zvony odvézt a „aby se převalila nejnebezpečnější doba, kdy německé úřady na odvoz naléhaly“.

Zabavené zvony byly sváženy na shromaždiště (Sammellager), která byla v protektorátu dvě – v Praze a v Ostravě. Všechny zvony ovšem nakonec skončily na pražském Rohanském ostrově, kde byly nakládány na lodě a odváženy do Hamburku k dalšímu zpracování. 

Smutné příběhy, smutná bilance

V průběhu let 1941–1942 bylo v protektorátu úředně zabaveno celkem 9801 zvonů o celkové váze 1 562 926 kilogramů. Z toho podle dostupných pramenů pocházelo celkem 103 zvonů z evangelických kostelů po 53 sborech (i zde se prameny rozcházejí: někdy se udává až 107 zvonů). Největší zabavený evangelický zvon pocházel z kostela ve Vanovicích, dle záznamů vážil 1670 kg, oproti tomu nejmenší zrekvírovaný zvon, pocházející z rybnického sboru (u Příbrami), vážil pouhých 22,5 kg.

Nejvíce zvonů bylo zabaveno v Brněnském seniorátu, a to celkem 17. O své zvonění byly obrány Heršpice, Nikolčice, Nosislav, Rychmanov, Vanovice, Brno-Židenice a Horní Vilémovice. Nejvíce zvonů, celkem pět, si úřady odvezly z Klobouk. Přímo v klobouckém kostele šlo o Hrubý zvon (817 kg), Poledňák (344 kg) a Žáček (177 kg), další dva o váze 120 kg a 66 kg byly odcizeny z kazatelské stanice v Násedlovicích. Naopak žádný zvon nebyl zabaven na území tehdejšího Plzeňského seniorátu. 

Počet zabavených zvonů byl lehce korigován dodatkem k vyhlášce z ledna 1942, podle které „mohl být ponechán v každé náboženské obci jeden k vyzvánění používatelný kostelní zvon“. To řadu evangelických kostelů uchránilo buď před zabavením všech zvonů, anebo dokonce nemusely odevzdat žádný, disponovaly-li právě jedním. Vyhláška však neplatila automaticky, každý z vlastníků musel o výjimku písemně požádat u příslušného okresního úřadu. Vyhláška zároveň uváděla, že pro ponechání přicházely v úvahu zejména zvony malé, tedy do 25 kg. Pokud bylo v kostele zvonů více, byl ponechán nejmenší. 

Jediný zvon ze čtyř tak zůstal například sboru v Novém Městě na Moravě. Tři zabavené zvony byly přitom takříkajíc zánovní – na věži visely pouhé čtyři roky. Původní, pocházející z roku 1898, byly sboru zabaveny v roce 1917. O tom, s jakou radostí přivítali místní roku 1938 návrat zvonů, svědčí slova tehdejšího novoměstského faráře Vincence Vašíře: „Když naše zvony začaly zvoniti, vycházeli lidé zde i v okolí bez rozdílu vyznání z domů, aby vychutnali tu jejich nádhernou melodii. Také odborný posudek římskokatolického kněze z Kroměříže byl nanejvýše příznivý.“ Zvony měly ladění dis, fis a gis, největší z nich vážil úctyhodných 1457 kg.

Dvěma „šťastným“ sborům se pak zvony vrátily ještě za války. Již 28. září 1942 se tak vrátil sboru v Rané velký bronzový zvon, který byl 6. 11. 1942 opět zavěšen a vydržel do konce války. Důvod navrácení není z historických zdrojů zřejmý, nejspíše šlo ale o administrativní chybu. 

Jako z filmu pak působí příběh zvonů zádveřických. Ty se totiž vyhnuly zkáze hned dvakrát, a to zásluhou srdnatých a odvážných farníků. Poprvé za první světové války, kdy zvony potají zakopali, místo ještě té noci oseli a pole vrátili do původního stavu. Podruhé za protektorátu – tehdy už čekaly zvony na sběrném místě na pražských Maninách, někdo se ale postaral o to, aby se zádveřické zvony z prvních řad posunuly více dozadu a nebyly odvezeny. Tak zůstaly až do konce války a už 17. června 1945 se vrátily zpět. O celém příběhu se lze dočíst v knize Příběhy víry (2018).

Vyhnout se rekvizici však bylo možné i jinak. Například v Ratiboři u Vsetína zvony zůstaly, neboť byly ocelové, nikoliv bronzové. Proslulý je také příběh tzv. vanovického zvonění, které vyzrálo už na josefínské úředníky. 

Navzdory mnohem pečlivější a kvalitnější evidenci druhoválečné rekvizice není jednoduché vyčísilit přesné ztráty. Obecně bývá přijímán údaj, podle něhož bylo z bývalých německých říšských území (včetně okupovaného pohraničí ČSR) odebráno a roztaveno 42 583 zvonů církevních a 1193 zvonů radničních, věžních a školních. Z ciziny, včetně protektorátu Čechy a Morava, to bylo cca 33 000 zvonů. Český kampanolog Jaroslav Dobrodinský, který rekvizici zvonů v letech 1940 až 1945 ze své profesní povinnosti sledoval, uvádí, že v Čechách zbylo z předválečného počtu 13 %, na Moravě pouhých 6 % zvonů. 

Poválečné martyrium

Koncem války však trápení neskončilo. Zabavené zvony potkaly rozličné osudy. Nejhůře dopadly ty v prvních liniích (tedy zejména kategorie A) – ty byly převážně odvezeny a roztaveny. Jiné stihli Němci odvézt do Hamburku, ale už je nestačili zpracovat. Nejvstřícnější byl osud k těm zvonům, které zůstaly ležet na shromaždišti v Praze. Pokud nebyly poškozeny, povětšinou se je sborům podařilo po válce rychle dostat zpět do kostelů.

Naopak snahy dostat domů zvony ze zahraničí byly více méně neúspěšné. Situaci komplikovala nejen pomalá a složitá přeshraniční byrokracie, ale po r. 1948 také uzavření československých hranic, které například bránilo bratru B. Opočenskému, českému zmocněnci ve věci zrekvírovaných zvonů, do Hamburku, tehdy patřícího k západnímu Německu, jet. Kontury tehdejší situace dobře vyjevují slova katolického kněze a notáře Františka Štveráka, jemuž nebylo v této věci rovněž dovoleno opustit republiku: „… měl jsem jet. Nejel jsem, protože nemám doložku na pase. Tisíce najetých kilometrů za urgencemi, za pasem, hodiny ztraceného času a ubitých nervů.“

Přestože se církev nenechala odradit a byla ve snaze o navrácení zvonů velmi houževnatá (proces se táhl až do r. 1956!), zabavený majetek se zachránit nepodařilo. Uvažovalo se dokonce o ilegálním „únosu“ zvonů přímo z hamburského přístavu, o kterém se v dopise zmínil i B. Opočenský. 

Smutnou tečkou tak byla zpráva pracovníka státního úřadu pro věci církevní, který v dopise adresovaném synodní radě píše: „Ve věci shora uvedené sdělujeme, že podle dopisu ministerstva zahraničních věcí bylo skladiště zvonů, zavlečených za okupace z Československa do Německa a uložených naposledy v Hamburku, již před časem zlikvidováno.“ 

Epilog: hlas zmizelých zvonů

Po osmdesáti letech se však umlčené zvony už brzy pomyslně znovu rozezní. Iniciativa „Zvon #9801 na Rohan“ v čele s Ondřejem Boháčem, ředitelem pražského Institutu rozvoje a plánování a nadšeného zvoníka, totiž chce nechat odlít nový zvon, který bude mementem protektorátní rekvizice. Symbolicky bude vážit právě 9801 kg, tedy jeden kilogram za každý zrekvírovaný zvon (pro srovnání: největší český zvon, svatovítský Zikmund, váží 14 tun). Umístěn nebude na věži, ale přímo na Rohanském ostrově – na místě, odkud zabavené zvony nastupovaly svoji poslední cestu před roztavením. Vytvoření nového zvonu vyjde přibližně na 10 milionů Kč, které organizátoři shromažďují prostřednictvím sbírky. „Naším záměrem je připomenout zničené zvony nejen nápisem, ale i přímo v reliéfní výzdobě pláště nového zvonu. Základ tvoří fragmenty inspirované různými zaniklými zvony včetně částí původní výzdoby a úryvků textů, z nichž vyrůstá nový funkční celek. Připomínáme tak úsilí řady českých zvonařských dílen a vytváříme most mezi ztraceným a novým, tradičním a současným a snad i mezi lidskými srdci,“ vysvětluje staroměstský zvoník Kryštof Čižinský, který je spolu s Jakubem Kamínkem autorem návrhu pláště. Odlévání zvonu probíhá právě v těchto dnech, a to v rakouské dílně Grassmayr, která je jedna z nejstarších zvonařských dílen v Evropě. 

Nový zvon by se měl rozeznít už letos v srpnu. Stane se tak hlasem i stovky zvonů, které zmizely z věží evangelických kostelů. 

Text vznikl s využitím archivních materiálů ústředního archivu ČCE.

Adéla Rozbořilová

foto: ÚA ČCE, 9801.cz, Petr Vácha