Zvát k naději a k oslavě aneb Co nás učil profesor Pavel Filipi (1936-2015)

(ČB 12/2020) Dne 28. prosince si připomeneme pět let ode dne, kdy v nedožitých osmdesáti letech zemřel Pavel Filipi, dlouholetý profesor a vedoucí Katedry praktické teologie na Evangelické teologické fakultě. Aktivní učitel, teolog a kazatel takřka až do posledních dnů svého života.

Zanechal za sebou řadu významných publikací v oblasti ekumeniky, homiletiky a liturgiky, mnoho skvělých kázání (Kolik zbývá z noci) a biblických výkladů (Kdo slyší můj nářek? Poselství kajících žalmů). Ovlivnil desítky studentů teologie i dnešních farářů, které učil vnímat kázání jako pozvání k naději a bohoslužby jako oslavu. Výrazně se zapsal také v ekumeně. Teologické dílo Pavla Filipi bylo zaostřeno na poslání církve v dnešním světě. Jeho myšlenkový odkaz i odkaz profesora Josefa Smolíka si připomeneme na sympoziu „Církev na cestě“ 13. dubna 2021. Já bych mu na tomto místě ráda věnovala alespoň krátkou, osobně laděnou vzpomínku jako na svého učitele, jemuž (nejen já) vděčím za mnohé.

Je až neuvěřitelné, že profesor Filipi ještě tři týdny před svou smrtí na fakultě přednášel. Tehdy jsem ho potkala v pracovně katedry a měla jsem vážné obavy o jeho zdraví. Výuka a kontakt se studenty pro něj však byly tak cenné, že i navzdory zdravotním obtížím na fakultu vážil cestu. Zároveň bylo vidět, jak zde vždy pookřál. Jakmile se začalo debatovat o nějakém teologickém tématu, byl ve svém živlu a na bolesti těla zapomínal. To jistě mohou potvrdit i jeho blízcí spolupracovníci z fakulty, Ladislav Beneš, Martin Vaňáč, a žáci, Ondřej Macek, Jana Hofmanová a mnoho dalších.

Poprvé jsem se s panem profesorem setkala při úvodu do evangelické teologie, který v roce 1996 přednášel studentům prvních ročníků. Ale vlastně to nebylo tak úplně poprvé. Filipi učil oba mé rodiče ve druhé polovině sedmdesátých let. Studenti bohosloví, Emanuel a Támar, se na fakultě seznámili a ještě během studií se vzali. Brzy poté maminka otěhotněla, a tak si ze mě zpětně dělali legraci, že jsem absolvovala část studia teologie již v prenatálním stavu. V roce 1978, kdy jsem se narodila, byl Filipi jmenován profesorem. Kdo tehdy mohl tušit, že tento učitel mých rodičů zásadním způsobem ovlivní i moje vlastní profesní směřování…

Začalo to už prvním referátem, který mi zadal jako studentce prvního ročníku teologie roku 1996. Měla jsem pojednat o korespondenci mezi Jednotou bratrskou a Martinem Bucerem. Tehdy mě myšlenkový svět Českých bratří do sebe poprvé vtáhl. Později jsem začala objevovat, jak bratrská soustředěnost na budování sborů, bohoslužby, kázání a duchovní péči přitahovala snad všechny české praktické teology: profesora Skalského, Bednáře, Jeschkeho, Smolíka. Také Filipi napsal studie o bratrské homiletice, o Lukáši Pražském, Augustovi, Blahoslavovi, Komenském. V prosemináři praktické teologie s námi četl Řád Jednoty bratrské. To jsem ještě netušila, že zkoumáním bratrské liturgie a jejího kazatelství jednou strávím celou dekádu svého života.

Atmosféra na fakultě v období po revoluci byla plná nadšení. Studium nevyhledávali jen zájemci o konkrétní službu v církvi, ale i řada lidí se zájmem o kvalitní humanitní vzdělání. Studentů v jednom ročníku bylo přes 50, takže se homiletický a katechetický seminář musel dělit na dvě skupiny. Jednu vedl profesor Filipi, druhou jeho odborný asistent Ladislav Beneš. Filipi se neostýchal rozebírat s námi svá vlastní kázání. Stála za nimi poctivá exegetická práce s biblickým textem, ale současně i citlivý zřetel ke zkušenosti dnešního člověka. Byla jazykově vytříbená, srozumitelná, zvěstná. Občas se do nich zatoulaly vzletné výrazy. Jak sám vysvětloval, četl s oblibou zápisníky F. X. Šaldy.

V průběhu svého magisterského a doktorského studia na ETF jsem u profesora Filipiho šest let pracovala jako tzv. pomocná vědecká pracovnice. Získala jsem tak jedinečnou možnost nahlédnout do jeho teologické „kuchyně“. Angažoval se velmi aktivně v Leuenberském společenství církví (nyní GEKE), podílel se na organizaci jeho valných shromáždění a přípravě stanovisek. Neúnavně učil, pracoval na knihách a studiích, kázal, obětavě přednášel ve sborech a na nejrůznějších církevních akcích, byl šéfredaktor Teologické reflexe. V letech 1999–2005 stál v čele fakulty jako její děkan. Obdivovala jsem jeho schopnost nacházet pregnantní formulace a po vzoru svého učitele J. L. Hromádky interpretovat myšlenky druhých ad optimam partem. Tím přispíval ke stavění mostů mezi stoupenci různých teologických proudů i mezi církvemi. Často vyslovoval přání, aby se křesťané různých církví jednou společně sešli u Kristova stolu.

Nepochybně mě ovlivnil při volbě témat mých kvalifikačních prací. Pod jeho vedením jsem napsala diplomovou práci o Bonhoefferových kázáních na Starý zákon a disertaci o Barthově a Hromádkově teologickém pojetí kázání. Inspiroval i tím, jak neustále sledoval aktuální teologické i filosofické trendy. Studoval strukturalismus, postmodernisty, v posledních dnech života se mnou horlivě debatoval o sémiotice (teorii o znacích), která jej zajímala, ale zároveň se k ní stavěl i kriticky. Roku 2006 vydal svou homiletiku Pozvání k naději, roku 2011 liturgiku nazvanou Pozvání k oslavě. Liturgika se rodila v době, kdy v ČCE vířila stojaté vody liturgie liturgická iniciativa Coena. Ačkoli se nikdy nestal jejím členem, díky své pedagogické a publikační činnosti změnil pohled na liturgii nejednoho evangelického faráře. Ukazoval, že bohoslužby nepřinášejí jen podněty k promýšlení víry, ale jsou také naší společnou oslavou Božího díla v Kristu.

Když profesor Filipi zemřel, bylo to pro mě jako jeho někdejší žačku a začínající kolegyni velmi bolestné. Sdílela jsem s ním pracovnu, a tak jsme vedle teologických rozhovorů probírali také starosti běžného dne. V posledních letech života s láskou pečoval o svou ženu Evu, která byla nemocná, a přejímal některé činnosti, které byly do té doby její doménou. Bylo až dojemné, když se mně někdy před odchodem domů z fakulty vyptával, co budu chystat své rodině k večeři. Hledal inspiraci… Jeho odchod byl náhlý. Ačkoli byl již nějakou dobu nemocný, netušili jsme jako jeho blízcí kolegové na fakultě, že s ním trávíme poslední měsíce. O to vděčnější jsem za to, že jsem ho den před smrtí stihla navštívit a rozloučit se s ním. Držela jsem ho za ruku, recitovala žalm 23., modlila se s ním, zpívala mu vánoční písně, k jejichž slovům se chvilkami sám přidával. Také se stihl rozloučit se svými syny, Matoušem a Pavlem.

Jak už jsem zmínila, profesor Filipi byl výborný kazatel. Strhával, ale ne tím, že by z kázání dělal show, nýbrž hloubkou myšlenek, úsporností a pregnantností výrazu. Dodnes ráda čtu jeho kázání, rozebírám je i se studenty na homiletickém semináři. Je z nich cítit autenticita, to, že, evangelium, které dosvědčoval, také sám osobně poznával v osvobodivé plnosti. To lze vyčíst ze závěru jeho kázání na Žalm 103:

„Říká se, že jedním z nejtěžších úskalí stáří je tzv. bilanční deprese. Člověk bilancuje svůj život, sčítá ztráty a zisky – a zjišťuje, že je ve ztrátě, v červených číslech. A ví, že už nemá dost času a dost sil, aby tu bilanci vyrovnal, aby napravil, co byl pokazil, aby dohonil, co byl zanedbal, aby dotáhl do konce, co byl rozdělal. Život zdá se mít zápornou hodnotu. Z dnešního žalmistova svědectví však slyšíme – a vezměme vážně, že Božím milosrdenstvím a slitováním dostává náš život přidanou hodnotu, a my z ní neplatíme daň, tu zaplatil ten Jiný, když za nás na kříži umíral. Tak jsme mu byli vzácni. Takovou hodnotu máme v jeho očích. Tvá hodnota se neměří tím, cos v životě vykonal nebo zanedbal. Ale tím, že tě Hospodin ověnčil svým slitováním a milosrdenstvím. Dobrořeč má duše Hospodinu. A nes se hezky zpříma.“

Když profesor Filipi 28. prosince roku 2015 odcházel, byl svými blízkými o tomto obsahu svého zvěstování ujištován. Věřím, že jeho duše se při své poslední cestě mohla nést hezky zpříma.

Tabita Landová, pedagožka Evangelické teologické fakulty