10 věcí, které bych si přála, aby moje okolí vědělo, když mi umřel muž
(ČB 11/2021) Být v blízkosti pozůstalého není nic příjemného: tolik byste chtěli nabídnout pomocnou ruku, ale nevíte jak. Přešlapujete jako slon v porcelánu a poslední, co byste si přáli, je ublížit člověku, který už teď trpí víc, než je lidské. Nejsem ani psycholog ani průvodce pozůstalých, ani nic podobného. Jen jsem byla tam, na druhé straně. Mám zkušenost s tím, jaké je to truchlit a být obklopena lidmi, kteří nevědí, co říct či udělat, aby vám ulevili.
1. Pochopte, že truchlící jsou zvláštní živočišný druh
Když přijde ztráta v podobě vašeho nejbližšího, jste zranitelní. Lidství se obnaží až na dřeň. To, co jste jindy ustáli s úsměvem, vás dokáže zranit a položit na lopatky. Pozůstalý proto často reaguje jinak, než jste zvyklí. Bude možná jednat nelogicky, nekonzistentně. Může být podrážděný, urážlivý, možná i zlý. Neberte si to osobně. Přijímejte to v laskavosti. Není to namířeno na vás. Děje se to z čiré beznaděje, která se rozprostírá po celé krajině jeho duše.
2. Nenuťte pozůstalé do role oběti
Možná se nabízí společně nadávat na všechnu nespravedlnost světa. Ale prosím, nedělejte to. Ničemu to nepomůže. Jenom to pozůstalého hází do role oběti a uzamyká ho to v jeho zármutku. Dejte pozůstalému pocítit, že i nyní, ve chvíli, kdy je oslaben, stále může být tvůrce. Zaměřte se na jeho dobré vlastnosti. Chvalte ho. Vybízejte ho k tomu, aby byl na sebe hodný. On je ten, kdo zůstal naživu, a i když to teď možná tak nevypadá, bude žít dál. Je možná oslaben a bude mu trvat hodně dlouho, než se postaví zpátky na nohy, ale rozhodně není oběť.
3. Buďte autentičtí
Toto je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem vnímala hned po smrti svého manžela. Cítila jsem se nepříjemně, když se někdo tak moc snažil mi pomoct, že se z něho stal člověk, kterého jsem nepoznávala. Nejlepší, co můžete udělat, je být takoví jako vždycky. Pro pozůstalého je to jeden z mála záchytných bodů, kterého se může držet. Jste upovídaní? Vtipní? Naslouchající? Pracovití? Tak takoví buďte i dál. Mluvte s pozůstalým stejným jazykem lásky, jako jste mluvili doposud. A obráceně: Pokud jste doposud byli jen vzdálení známí, nesnažte se vetřít se do jeho života víc než dřív. Je to akorát matoucí.
4. O zemřelém mluvte
Snažíte se vyhýbat vzpomínkám na zemřelého, abyste ho pozůstalému nepřipomínali? Věřte, že není minuty, kdy by si to pozůstalý neuvědomoval. Urputná snaha nezahrnout do hovoru zesnulého působí jako křeč. Pozůstalí naopak budou rádi, když na něj budete vzpomínat. Mluvte o tom, co hezkého nebo legračního jste spolu prožili. Uchovejte si ho ve vzpomínkách a v srdcích, kde může žít nekonečně dlouho.
5. Nevytahujte otřepané fráze
Jistě, nikdo z nás netuší, co říkat, či neříkat. Mnohdy se prostor snažíme zaplnit slovy jen proto, že se bojíme ticha. Pro pozůstalé ale může být léčivé i jen společně mlčet. Nebo společně koukat na starý film. Vyhněte se prosím větám jako „čas všechno zahojí“ nebo „ty jsi ještě mladá, někoho si najdeš/můžeš mít další dítě“. Je to pro pozůstalé velmi dráždivé.
6. Spolkněte všechna moudra a náboženské pravdy
Ne snad, že by nebyly pravdivé. Ale pokud je člověk raněn, je to jako byste se mu v té ráně rýpali. Jediné, co ho bude napadat – abyste se šli s těmi vašimi moudry vycpat. Pozůstalý má pocit, že na dno jeho bolesti nikdo nedosáhne. Není nic horšího než přihlížet lidem, kteří mají pocit, že když si o smrti přečetli knížku, můžou vám teď o tom kázat. Místo duchaplných formulek radši řekněte: „Vůbec si nedokážu představit, jak se teď cítíš. Ale jsem tu s tebou.“
7. Nabízejte konkrétní pomoc
„Kdybys potřebovala, můžeš se na mě obrátit.“ To je asi tak nejhorší nabídka pomoci, kterou může pozůstalý dostat. Sám je oslaben. Sám má potíže si uspořádat život aspoň tak nějak, aby přežil ze dne na den. Rozhodně nemá kapacitu organizovat pomoc či si o ni říkat. Byla by to jen další položka na jeho nekonečném seznamu povinností. Nabídněte radši konkrétní činnost v konkrétní čas. „V pátek od čtyř do šesti ti vezmu děti ven a ty si odpočiň.“ „Zítra nemusíš vařit, dovezu ti oběd, jen ti ho předám a zas půjdu.“
8. Vezměte si na bedra celou jednu starost
Když manžel umřel, zoufale jsem se snažila chytat se pevných bodů, které mi zůstaly. Žádné jsem nenacházela. Tenkrát mi moc pomohlo, když přišel bratr mého muže, vzal blok a na každou jeho stránku napsal jednu konkrétní věc, co bylo potřeba zařídit. Našli se lidé, se kterými jsme pak danou věc rozpracovali do jednotlivých položek. A nebylo nic úlevnějšího, než když jsem věděla, že se o to postarají.
9. Buďte pozůstalému nablízku i za rok
Když někdo zemře, a obzvlášť pak mladý člověk, reakcí okolí je úlek. Mnozí se pak hrnou do pomoci jen na základě tohoto leknutí. Jenže to jako motivace moc dlouho nevydrží. A tak postupně pomocníci odpadávají a odpadávají, až jich je za pár měsíců jen hrstka. Jenže ty těžké chvíle bude mít pozůstalý i dál. Za půl roku. Za rok. Za pět let. Buďte tam pro něho, i když už se vám zdá, že pomoc nepotřebuje. Možná se jen stydí si o ni říct.
10. Žijte dál
Jasně, řeknete si, to dá rozum. Ale je to ve skutečnosti tak snadné? Někdo zemřel. Ale svět se točí dál, ať se nám to líbí, nebo ne. Pozůstalý bude mít chvíle, kdy se jeho svět točit nebude. A možná bude potřebovat pomoct, aby se mu zase rozpohyboval. Zůstávejte s ním proto v kontaktu. Zvěte ho na kafe, na koncerty, na procházky. Pieta nespočívá v tom, že spolu se zemřelým přestanete žít. Pieta je dle mého v tom, že žijete dál tak, jak by si zemřelý pravděpodobně přál – v lásce, radosti a naplnění.
Veronika Hurdová
je spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka, který byl nominován na cenu Křšťálová lupa. Ve dvaatřiceti letech ovdověla, když jí v roce 2015 náhle tragicky zemřel manžel Jan. O tom, jak se s jeho ztrátou vyrovnávala, napsala knihu //Moje milá smrti// (2017). Celkem má však na kontě už přes deset knih. Kromě toho také o tématu ztráty blízkého přednáší na besedách a konferencích napříč Českou republikou.
Veronika Hurdová