Ztráty českobratrské církve evangelické (po Mnichovu 1938)

Ale byli jsme postiženi i přímo jako církev velmi bolestně, neboť od mateřské církve byla novými, nadiktovanými hranicemi odtržena celá řada našich sborů a stanic. Je bolestné přehlížet tyto rány, přehlédnouti je však musíme, abychom poznali svou novou situaci a mohli lépe připravovat své nové úkoly.

Začneme-li od západu, zjistíme první větší ztráty u západního sboru v Plzni, který má za novými hranicemi celou řadu kazatelských stanic, z nichž některé Jako Cheb byly arci hluboko v území opravdu německém, jiné však jako Litice, Nýřany, Zbuch, Dobřany, Stod jsou u samých bran Plzně a leží v místech často ze značné většiny již českých. Vždyť v Nýřanech byl usazen i zvláštní diakon pro práci v tomto kraji, br. Fr. Hašek, který nyní musil odejít tak jako přečtení jiní bratři a jest na ten čas bez místa. Na oblast diaspory kdysi plzeňské přiléhá území, jež bylo odděleno od diaspory lounské, od Karlových Varů po Žatec. Sbor tím byl arci dosti zeslaben, ač se mu snad dostane vyrovnání očekávaným vzrůstem Loun a okolí v důsledku přílivu vystěhovalců ze zabraných severních Čech.

Dále k východu je již oblast dvou zabraných farních sborů, Mostu a Teplic-Šanova. Most je nejmladším farním sborem, jehož potvrzení s platností od 1. záři 1998 bylo oznámeno teprve v minulém čísle „Českého Bratra“. Teplice-Šanov je sborem asi o 10 let starším, a dědicem věrné práce, kterou v severočeské diaspoře konal už dávno před válkou cestující kazatel br. Václav Řezníček z Trnovan, což je teplické předměstí. Vždyť český živel v tomto území, a ještě více v území duchcovsko-mosteckém je odedávna velmi silný, rostl stále, ne snad umělými zásahy, nýbrž přirozeným přílivem populačního přebytku přilehlých českých zemědělských krajů do hornického a jinak silně průmyslového severu. Zvláště také evangelické Podřipsko dodávalo pravidelně své kádry do této oblasti, a proto je pochopitelno, že v těchto dvou sborech, t. j. na Mostecku, Duchcovsku, Teplicku a Ústecku bylo na půlpáta tisíce našich údů. Z nich přes 3.000 měl sám sbor teplický, který si loni koupil účelnou faru a letos započal se stavbou krásného chrámu na sousedním pozemku. Nyní je tato celá dlouholetá práce v troskách. Přemnozí údové byli donuceni se vystěhovati. Neodešli ovšem všichni; br. farář Zelený zůstal na ten čas v Teplicích, koná dále služby Boží a zjišťuje, kdo z údů sboru zůstal. Přesto však je další budoucnost sboru velmi nejistá. I když se spojí s Mostem, bude velmi těžké, aby zbylí údové stačili na vydržování sboru. Stavba chrámu byla zastavena, a není posud rozhodnuto, co se s touto započatou stavbou stane.

Dále k východu byla v zabraném území diaspora, náležející nejprve ke sboru mladoboleslavskému, a potom kazatelská stanice v Liberci, patřící k Libštátu. I tato stanice patrně v nových poměrech zanikne. Okupační čára se dále na východ vyhýbá sborům v Křížlicích a ve Valteřicích, ač jim odřezává bolestně některé osady čistě české, dále pak svírá v stísňující blízkosti Dvůr Králové n. L., jemuž odnímá kazatelskou stanici v Starobucku-Debrném. Další průběh čáry, navazující u Náchoda na staré státní hranice, nedotýká se po dosti dlouhou řadu kilometrů podstatně naší církve, ale ve východních Čechách zasahuje velmi nemilosrdně národní i církevní tělo tím, že z něho odlučuje celou řadu čistě českých vesnic na Lanškrounsku, mezi nimi Horní Čermnou, sídlo kvetoucího tolerančního sboru. Nechceme stále věřit, že by toto nepochopitelné odtržení mohlo zůstat trvalým! Zatím se věci mají tak, že br. farář Koutný se po svém propuštění z vojenské služby do Čermné vrátil a koná dále služby Boží, očekávaje dalšího vývoje věcí. Definitivně je arci ztracena čermenská kazatelská stanice v Lanškrouně, která se asi v žádném případě dlouho neudrží.

Další sledování okupační čáry nám připravuje bolest snad stále rostoucí. Ústí n. Orl., kde máme svou kazat. stanici, i Česká Třebová (fil. sbor) jsou touto čarou takřka obklíčeny. I Litomyšl je od čáry vzdálena jen na skok, ač sbor oddělením území početně takřka nich neutrpěl. Dále k jihu je však proslulý příklad libovůle zmíněné čáry, Polička. Všichni víme z denního tisku, s jakým zděšením toto ryze české město slyšelo zprávu, že má býti obsazeno, jak skutečně k obsazení německým vojskem došlo, ale jak za několik dní byla větší část města opět uvolněna. Jenže v předměstí, které je posud obsazeno, jsou nejen krásné budovy našich škol a gymnasia, nýbrž i náš krásný kostel, loni postavený a otevřený. Pravda, jak škol tak i chrámu smí býti dále používáno; údové i br. farář z Borové chodí do něho na propustky; je to však stav, o němž můžeme jen vyslovit očekávání, že nebude trvalý.

Další velmi truchlivou kapitolou národní i církevní je severní Morava. Aby byl získán jakýsi most k německému jazykovému ostrovu svitavskému, byl k Německu připojen i široký český pruh, táhnoucí se od východních Čech přes Zábřeh k Olomouci. V tomto území je náš farní sbor v Hrabové a jeho filiální sbory – po př. kazat. stanice – Zábřeh, Svébohov, Sudkov, Písařov. Jsou to vesměs sbory vzniklé z přestupového hnutí; vyznačují se značnou mírou upřímné náboženské horlivosti. Pracoval zde po dlouhá léta věrně br. vikář R. Šedý, nejprve ve Svébohově, potom v Hrabové. Vedle něho pracoval v Zábřehu diakon, nyní br. J. Košťál. Ve všech uvedených místech jsou modlitebny neb chrámy, některé z nich architektonicky velmi vydařené. Přečtěte si v minulém čísle zprávu o slavnosti těchto severomoravských sborů! Nyní tedy je tato celá kvetoucí církevní tradice v Německu. Nezanikla tím ovšem. Většina údů – mnozí z nich rolníci – zůstala na místě, a s nimi oba církevní pracovníci, vikář Šedý a diakon Košťál. Pokračují dále ve své nenáročné, ale věrné duchovní práci, nenarážejíce zatím na vážnější překážky. Jsou to však sbory, které nikdy nevynikaly bohatstvím svých údů a vždy byly odkázány na vydatné podpory odjinud. Tím méně mohou bez takové pomoci existovati v nových poměrech!

Velikou starost jsme měli o farní sbor v Hodslavicích. Podle první zpráv měla býti tato ryze česká obec, rodiště Palackého, také obsazena Německem. K této okupaci však nedošlo, a doufáme pevně, že nebezpečí pro Hodslavice a stejně i pro filiální sbor v Mořkově je odvráceno nadobro. Sbor hodslavský však přece jen silně utrpěl, neboť ztrácí nejen kazatelskou stanici v Novém Jičíně, městě většinou německém, nýbrž i filiální sbor v čistě českém městečku Štramberku. Je to součást velké křivdy, která je na našem národě páchána v severovýchodní Moravě a v opavském Slezsku, kde jsou oddělovány rozlehlé, čistě české kraje s mnoha desettisíci našich krajanů. Až na okolí Hodslavic jsou to ovšem kraje, kde skoro není evangelíků, takže čistě církevní ztráty se tu dále omezují na kazatelskou stanici v Opavě, náležející ke sboru ostravskému.

Nejbolestnější po mnohé stránce jsou ztráty na Těšínsku, kde pro sotva 100.000 Poláků bylo k Polsku odtrženo přes 150.000 Čechů, kteří bydleli v obcích namnoze takřka ryze českých. K tomu přistupuje, že se strany polských orgánů bylo tu proti českým lidem postupováno s velikou tvrdostí. Celé zástupy jsou vypovídány, a nechybí ani případy tělesného zlého nakládání s nevinnými lidmi. I všichni naši duchovní, far. J. Geryk a vikář Fr. Budzinski z Těšína a far. J. Kryštůfek z Orlové byli s krátkou lhůtou vypověděni. Kostel v Těšíně byl prostě zabrán – polské úřady ukazují mnohem méně respektu k právním formám než úřady německé. Dějí se pokusy, aby byla zajištěna další existence našeho sboru aspoň v Orlové, výsledek je však hodně nejistý.

Přeskočíme-li z Těšínska na jižní Moravu, setkáme se s dalším případem velké křivdy. Vždyť Břeclav je město z dobrých 85 % české! Přesto bylo zabráno, a naděje na navrácení aspoň části města jsou velmi nejisté. Měli jsme v Břeclavi velmi kvetoucí, byť ne právě početný farní sbor (660 duší). Jeho budovy z r. 1932 jsou velmi účelné, byť až překvapivě moderního slohu. Nyní to všecko snad bude ztraceno. Vždyť valná část údů se vystěhuje, připadne-li město nadobro k Německu, a zbytek nestačí na udržování sboru. Vše je tím bolestnější, že sbor je zatížen značným dluhem; ze značné části jsou to pohledávky vlastních členů sboru, kteří svými zápůjčkami sbor svého času vydatně podpořili, nyní však, když přišli snad o všechno, potřebovali by naléhavě, aby jim sbor tyto půjčky vrátil. Rád by to učinil, kde by však k tomu vzal prostředky? Sbor srci není celý ztracen; i když Břeclav bude definitivně ztracena, bude možno znovu vybudovati sbor v dosavadním filiálním sboru v Hodoníně; to však bude vyžadovati značného zařizovacího nákladu.

Na jižní Moravě ztrácíme, patrně už definitivně, dva další farní sbory, Hustopeče a Miroslav. Oba jsou v místech s německou většinou, ale s velmi značnou, skoro poloviční, českou menšinou. Jsou to sbory, kde bylo po řadu desítiletí pracováno zvláště cílevědomě na budování živé a ukázněné církve Kristovy, a proto patřily k nejživějším sborům naší církve. Naopak, Hustopeče byly vždy z nejmenších našich sborů. Dnešní převrat je oslabil tak, že sbor není schopen dalšího samostatného trvání. Příznivější je situace v Miroslavi, kde naši členové jsou povětšině rolníci, kteří snad budou schopni sbor delší dobu udržet, snad ve spojení se zbytky sborů v Hustopečích a v Břeclavi. K Miroslavi patřily i filiální sbor ve Znojmě a kazatelská stanice v Moravském Krumlově. Obě místa byla též ztracena, ač Znojmo bylo většinou české a Mor. Krumlov je skoro čistě český.

Další průběh okupační čáry neodtrhuje od nás už další sbor. Zasahuje však dosti nepříjemně do sboru ve Velké Lhotě, kde zatím přerušuje silniční spojení sídla sboru s kazat. stanicí ve Valtínově, obkličuje tísnivě Jindřichův Hradec a odtrhuje kazatelskou stanici v Českých Velenicích.

Tím je vyčerpán smutný přehled ztrát církve. Jde tu asi o 20.000 našich údů. Jaké budou toho následky? Je nemožno přehlédnouti duchovní škody, které přinese trvalé odloučení od mateřské církve a od národního těla. Ale i viditelné škody jsou těžké. Mnohé z odloučených sborů nebudou moci dále trvati, ostatní budou těžce zápasit. Tím ztratí svá místa několik našich farářů. Snad všichni ti bratří kazatelé, kteří dnes působí na odtržených sborech, budou muset brzo odejíti, a práci tak bude nutno opatřiti jinak. A nejen kazatelé odejdou. Celé tisíce našich údů, zejména ze severních Čech a z Těšínska, opustili již své domovy a jsou vlastně běženci v okleštěném Československu. Církvi tím nastávají četné a obtížné úkoly. Je její povinností opatřiti zaměstnání všem bratřím kazatelům, kteří ztratili nebo ztratí svá místa. Nepůjde to jinak, než jestliže ti ze starších bratří farářů, kteří mají plný počet služebních let, odejdou na odpočinek. Synodní rada učinila již v tomto směru první kroky. Také patrně bude nutno v některých případech rozděliti větší sbory anebo jinak reorganisovati sborovou práci. Ale nejen o postižené faráře se musí církev starati. Její péče musí býti obrácena i k jiným církevním pracovníkům, ano ke všem postiženým údům vůbec. O podrobnostech pojednáme snad později. Už nyní však si možno a nutno říci, že všecko to bude vyžadovat značných prostředků, a proto i mimořádných obětí ode všech nás. V této těžké době se musí docela nově projevit solidarita celé církve na hospodářském poli. Dosud jsme žili v poměrech dosti pohodlných. Nyní to asi bude brzo jinak. Ukáže se, jak umíme jedni druhých břemena nésti, a jak opravdová je naše oddanost k církvi.

(ČB 11/1938, s. 253–256)

V rámci 100. výročí založení časopisu Český bratr zveřejňujeme vybrané dobové články v jejich původní podobě.

KOMENTÁŘ: Ztráta pohraničí v září 1938 se projevila i v ČCE, která přišla o několik sborů a zároveň se snažila pomáhat uprchlíkům z tamních oblastí. Tato skutečnost je reflektována v několika číslech Českého bratra z doby tzv. Druhé republiky.