Vzpomínky na redakční křeslo

V průběhu času se na šéfredaktorském křesle vystřídala celá řádka inspirativních osobností. Jako vůbec první v čele časopisu stanul tajemník synodní rady Bohumil Valeš, který na tomto místě působil v podstatě celé předválečné období. Na první ženu v čele svého časopisu musela církev počkat rovných 70 let, tedy do roku 1994, kdy se úřadu chopila Lydie Roskovcová. Ta se zároveň do historie zapsala jako vůbec první synodní kurátorka Českobratrské církve evangelické.

Je zřejmé, že vedoucí redaktoři měli na podobě časopisu zásadní podíl. Na významu jejich role získala zejména v období po r. 1989, kdy bylo možné časopis svobodně redigovat. Všechny porevoluční šéfredaktory a šéfredaktorky jsme proto oslovili s prosbou o vzpomínku na jejich působení v Českém bratru. Bohužel se nám nepodařilo získat vyjádření J. Vettera a L. Roskovcové – otiskujeme proto místo nich texty z archivu časopisu. Na přelomu let 2009 a 2010 časopis krátce vedl ještě Tomáš Pavelka.

Farář je svědek

Doba po vstupu vojsk Varšavské smlouvy patřila k velice tíživému údobí, kdy se rozplynul sen o „socialismu s lidskou tváří“ a řádně přituhlo po uvolnění v polovině šedesátých let. Přesto tajemník Vetter začal neúnavně uskutečňovat společný sen svůj a manželů Radky a Pavla Pellarových: vybudovat dětský tábor, obdobu tehdy již zabaveného LTK v Bělči. Na pomezí Čech a Moravy u Chotěboře byl nalezen vhodný pozemek, místní úřady se daly přesvědčit, tajemník Vetter objížděl úřady, sháněl peníze, brigádníky, řemeslníky – a hlavně, u všeho byl osobně, v montérkách skládal materiál, míchal maltu, neúnavně organizoval a současně konal ty nejposlednější práce. A v létě 1971 stály tři baráky dětského tábora, jež posloužily pro tři běhy po 120 dětech.

Rok nato nastrojili komunističtí mocipáni důkladný podraz. Týden před začátkem prvního prázdninového běhu byl krajským církevním tajemníkem Jonášem zakázán provoz dětského tábora. Nejeden z nás by se po takovém zásahu vzdal – ne tak faráři Vetter a Pellar. Po usilovném vyjednávání s nepříznivě nakloněnými úřady se podařilo Chotěboř zachránit jako rodinnou rekreaci ČCE – a takto slouží dodnes.

Farář Vetter zůstal duší Chotěboře po mnoho dalších let, jako vždy pracoval s plným nasazením a nevyhýbal se žádné činnosti – od pečlivé přípravy programu běhů po údržbu a správky splachovacího zařízení. Chotěboří prošly díky statečnosti a vynalézavosti bratří Vettera a Pellara celé generace dětí a mládeže, vznikla tu mnohá trvalá přátelství a nejedno vydařené manželství zde má svůj počátek.

Jaroslav Vetter (zdroj: Paměť národa, repro: ČCE)

Po celou řadu let byl farář Vetter členem redakční rady časopisu Český bratr, v letech 1987–1990 jeho šéfredaktorem. Věnoval se především pečlivé přípravě biblických úvodníků, vybíral textové řady i kazatele, kteří na ně vypracovávali „kázáníčka“. Po víc než patnácti letech naprosté svobody slova a v době internetu se jen těžko dovedeme vžít do situace tak mnohých členů církve, kteří v diaspoře, neschopni dostat se do vzdálených kazatelských míst, udržovali kontakt se svou církví právě prostřednictvím tohoto jediného povoleného časopisu. Dobrá biblická úroveň kázání, zprávy ze života sborů i články na aktuální témata byly posilou a povzbuzením; neviditelným, ale pevným lankem spojujícím rozptýlené a obavami naplněné stádečko členů naší církve.

Posledních 27 let aktivní činnosti kazatele ČCE byl bratr Vetter duchovním pastýřem v Praze-Střešovicích a v letech 1989–1995 i konseniorem Pražského seniorátu. Pán Bůh se k jeho lásce a úsilí ve Střešovicích přiznal a sbor za jeho působení pozoruhodně zkošatěl a rozkvetl.

Při loučení s aktivní službou v roce 2000 bratr farář Vetter vyznal: „Farář je především svědek, který má dosvědčit sboru Pána Boha osobně. Musí i v osobních věcech být solidárním bratrem, zároveň však dokázat, dosvědčit v konkrétních situacích, jaký je Pán Bůh. Farář je svědek, ať chce nebo nechce.“ Děkujeme Pánu Bohu za svědectví bratra Jaroslava Vettera a přejeme mu, aby jej zachovával ve zdraví po mnohá další léta.

Lydie Roskovcová o J. Vetterovi (šéfredaktor 1986–1991); původně publikováno v ČB 11/2015, s. 27

Záchranná akce

V první popřevratové synodní radě jsem byl zvolen synodním kurátorem. Bylo to v roce 1991. Zatímco moji předchůdci byli většinou právníci nebo manažeři, já byl lékař a ordinovaný výpomocný kazatel, moje začátky ve funkci tedy nebyly lehké. Byla to náročná doba nejen pro mne, bylo potřebí mnoho věcí promyslet a změnit. To se týkalo i kanceláře synodní rady a redakce ČB. Lidé přicházeli a odcházeli. A stalo se, že už toho roku 1991, kdy jsem do synodní rady nastoupil, byla redakce ČB najednou neúplná a hrozilo, že časopis nevyjde.

Zdeněk Susa (zdroj: ústřední archiv ČCE)

V té situaci jsem považoval za svou povinnost „vzít to na sebe“ a nedopustit, aby se přerušila kontinuita už tradičního časopisu naší církve. Redakční práce mi nebyla neznámá, protože před lety jsem pracoval za Káji Trusiny v redakci Bratrstva, ale naplno jsem se jí v době synodního kurátorství samozřejmě nemohl věnovat.

Byla to z mé strany pouze přechodná záchranná akce. Roli vedoucího redaktora jsem předal, jak to bylo možné. Bylo to už v roce 1993 a mou nástupkyní se stala Lydie Roskovcová.

Zdeněk Susa (šéfredaktor 1992–1993)

Čas příhodný

Milé sestry, milí bratři, čtenáři!
Plných devět let jsem řídila Evangelický časopis Český bratr. Přede mnou jej vedla dlouhá řada znamenitých mužů, kteří jej po generace formovali – vždyť končí již 78. ročník časopisu od jeho založení v r. 1924. Snažila jsem se, abych svým předchůdcům nezůstala mnoho dlužna. V průběhu let se jistě ledacos ve společné práci celé redakční rady podařilo a to mi – a zajisté i Vám – udělalo radost. Avšak, mnohé se také nepovedlo, přes dobré úsilí redakční rady – a za to se Vám vem chci omluvit. Nyní mi nadešel čas předat místo šéfredaktora čerstvým, mladším silám.

Na konci každé důležité etapy se člověk ohlíží zpět, pokouší se zhodnotit to, co se uzavírá. Jsem ve věku, kdy obdobných zastavení spíš přibývá a plány do budoucna zahrnují jen nedaleké horizonty. Když jsem se probírala tím, co jsem za uplynulá léta pro časopis napsala, zjistila jsem, poněkud překvapeně, že v pozadí všeho, zejména pak úvodních sloupků (za tu dobu se jejich počet vyšplhal téměř k osmi desítkám), je starost o to, aby naše svědectví o Kristově evangeliu bylo věrohodné.

Lydie Roskovcová (zdroj: ústřední archiv ČCE)

Zvěstování evangelia je vlastně jediný úkol, který je na nás vložen a zůstává zároveň i naší radostí a nadějí do budoucna. Své zvěstování žijeme každým okamžikem, nyní, právě teď, spojeni pevně s tím, co se v dějinách spásy událo obětí Kristovou, ke které není zapotřebí nic dodat. Žijeme je každým okamžikem, nyní, právě teď, spojeni pevně s tím, čeho se nadějeme a co je pro nás připraveno vzkříšením a druhým příchodem Kristovým.

A tak, milí čtenáři a čtenářky, ať zůstáváme na svých místech, ať se loučíme, ať začínáme další etapu své cesty, ať ji končíme, jsme uprostřed času mezi Kristovým vzkříšením a jeho druhým příchodem, trvale slavíce Advent jeho svaté církve, s vědomím, že beze zbytku platí apoštolova slova: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! (2K 6,2b)

Vaše
Lydie Roskovcová (šéfredaktorka 1994–2002); původně publikováno v ČB 18/2002, s. 2

Doba dnes samozřejmých novot

Co vybrat z těch krásných vzpomínek na redaktorskou práci, když se k nim váže spousta inspirujících setkání, návštěv zajímavých míst i týmového sdílení?

Vybaví se mi zejména náročné začátky, kdy jsem se ve spolupráci s redakční radou snažil strukturu Českého bratra přizpůsobit potřebám komplexnějšího novinářského sdělení, jak bylo možné sledovat v časopisech té doby. Osvobodit se od „traktátové“ formy; předávat informace v co možná nejširším a vícevrstevnatém kontextu; posílit dynamiku výměny názorů; uveřejňovat různorodé postoje; přestat se soustředit na PR a sledovat informační sytost.

Syn Štěpán studoval grafiku, tak jsme se na pár týdnů ponořili do nové typografie, třeba aby vedle hlavních textů byl prostor i na věcné informace v rámečcích, na dvojstranách upoutaly oko citáty a samozřejmě aby „titulka“ vtáhla do tématu i obsahu čísla, takže jsme nesměle začínali s barvou. Dnes žasnu, kolik za tím bylo vynaloženého úsilí.

Jak se mi dařilo redakční radu motivovat k takovému záběru? Pamatuji si své heslo dne: „Náš cíl je, aby konkurenční Protestant přišel o své čtenáře.“ Tak jsme se s jeho šéfredaktorem Tomášem Trusinou popichovali a vážím si jeho ocenění, když řekl, že prvních pár let se nám to dařilo. Netušil jsem, že udržet práci na kýžených vícero rovinách bude vyžadovat nemalé editorské nasazení i reportérskou flexibilitu, protože jsem si ještě vzal do hlavy reportáže ze sborů a církevních akcí. Býval jsem též vášnivý fotograf, ale svým nárokem na obrazové zpravodajství jsem si kameru zprotivil. Dnes už ji stejně nenosím, stačí mi mobil, který zároveň symbolizuje celkovou změnu současného postoje k médiím. Musím totiž přiznat, že ta papírová už vlastně nečtu.

Když si vybavuji svůj tehdejší zápal pro výměnu názorů a svobodu slova v církvi – který mě provází od bouřlivých rozhovorů „nové orientace“ až dodnes – musím poctivě dodat, že jsem se ve funkci šéfredaktora nikdy nesetkal s kontrolou ze strany vedení církve, ba naopak jsem byl překvapen respektem k práci redakční rady. Adjektivum „nezávislý“ v záhlaví Českého bratra nebyla jen fráze.

Jan Mamula (zdroj: archiv ČB)

Jako protiváha k ideální představě evangelického časopisu formujícího dialog o směřování církve se v průběhu doby objevil názor prostší. Už nevím, kdy a kde to bylo, ale na nějakém semináři o médiích řekl mladý expert o Českém bratru, že jde o příklad „závodního časopisu“. Samozřejmě jsem nesouhlasil a snažil se udržet informační laťku co nejvýš, ale s odstupem času mu dávám zapravdu. Vím, že mi mnoho čtenářů drželo palce, nicméně vzít si v kostele svůj časopis „jen“ jako zpravodaj o ČCE je v pořádku. Abych si otevřel slušně udělaný, ne příliš komplikovaný PR časopis o nás. Ale jak mi říkávala neúnavná tisková mluvčí Ivana Benešová: „Ty o všem moc hloubáš.“ Měla pravdu.

S jejím jménem je třeba zmínit další členy redakční rady. Nezapomenutelného Mirka Brože, nestora naší církevní žurnalistiky, kterého bylo možno v neděli večer požádat o text nebo editaci s pondělním termínem. Podobnou službu nám poskytoval Petr Veber, hudební kritik v té době pracující v ČTK, od nějž jsem se učil řemeslo. Kolegové Tomáš Adámek, Jiří Hoblík, Elen Plzáková, Lenka Ridzoňová a další korigovali mé teologické úlety, myslím, že jsme se nenudili. Bavilo mě podněcovat dialog a názorovou pestrost, aby v rámci konsensu psal každý za sebe. Že to je časově a organizačně náročně, už jsem zmínil.

A na to všechno laskavě a trpělivě dohlížela Gabriela Malinová, technická redaktorka a má pravá ruka. Ona představovala kontinuitu časopisu, všechno si pamatovala a mou rozevlátost krotila k reálnému cíli. Strašně moc jsem se od ní naučil o češtině a vzpomínky na chvíle, kdy jsme ladili texty před uzávěrkou, patří k těm nejcennějším. Třeba když jsme se z nahrávky rozhovoru snažili pochopit, co ten či onen církevní představitel sděloval. Všichni pak byli spokojeni. Inu, média mají velkou moc.

Současnému týmu kolem Českého bratra přeji stejné zážitky a hlavně neutuchající vnitřní svobodu.

Jan Mamula (šéfredaktor 2003–2009)

Pro tento rok

Milí čtenáři,
skončila předem dohodnutá doba šesti měsíců, na kterou jsem byl pověřen vedením tohoto časopisu – dokonce se ještě o dva měsíce protáhla. Vedení se nyní ujímá šéfredaktorka na plný úvazek, sestra Daniela Ženatá. Musím ocenit skromnost a věcnost, se kterou se nového úkolu ujala. Změna tak podle všeho proběhne tak plynule, že si jí ani nevšimnete. A tak to, jak se domnívám, má být. Vždy jsem si představoval, že by se třeba faráři měli střídat tak, že starý jednu neděli zavře Bibli tam, kde skončil, nový ji další neděli otevře na stejném místě a pokračuje dál, jako by se nechumelilo.

Venku zrovna chumelí, ale my pro vás máme již připravenu tematickou řadu pro tento rok: Citlivá místa. Budou to témata, která se často vracejí v našich rozhovorech. Často slabiny, které jsou ale zároveň velkou příležitostí, podle slov Písma „v tvé slabosti se ukáže má síla“. Cyklus začal lednovým článkem o jednotě, na březen chystáme číslo o útěku za pohodlnějším životem. Nové téma má již do tohoto čísla komiks – novodobé mučednictví, příběhy křesťanů, kteří za víru položili život za historických událostí, které mnozí z nás ještě pamatují. V následujících číslech by se mělo objevovat více informací ze synodní rady, ÚCK a vůbec z dění v církvi.

Tomáš Pavelka (zdroj: archiv ČCE)

Jako šéfredaktor se nyní loučím, rád budu ku pomoci jako člen redakční rady. Musím poděkovat Janu Mamulovi, který mne loni touto dobou přizval do redakční rady a následně mi navrhl, abych se časopisu po něm ujal. Přitom máme velmi rozdílné názory teologické i politické. A tak si jeho podané ruky vážím jako činu velmi rytířského a ušlechtilého. Snad se i mně v uplynulém půlroce dařilo dávat prostor i těm názorům, s kterými nesouhlasím. Za spolehlivou práci i mnoho zajímavých a příjemných rozhovorů děkuji sestře Benešové, tiskové tajemnici. Nejvíce musím poděkovat sestře Malinové, na které, po pravdě řečeno, ležela hlavní tíže práce na časopise. K časopisu přispívá mnoho i po tvůrčí stránce, byla radost s ní pracovat. Děkuji všem, kteří byli ochotni do časopisu přispívat, omlouvám se všem, které jsem v jejich komunikaci s redakcí nějak opominul. Byl to pěkný půlrok a, musím se přiznat, i když jsem mnohé zamýšlel udělat lépe, když jsem v ruce držel každé nové číslo, měl jsem příjemný pocit. Daniele Ženaté přeji Boží požehnání a ať má z práce na časopise radost.

Tomáš Pavelka (šéfredaktor 2009–2010); původně publikováno v ČB 2/2010, s. 3

Deset let v Českém bratru

Sto let je hodně. Že jsem desetinu tohoto času vedla redakci Českého bratra, považuju za velkou čest.

Jak to všechno začalo

Český bratr, který vykukoval mezi jinými časopisy na stolku v obývacím pokoji, ať už v domácnosti mých rodičů, nebo později v naší farské, mě zaujal v době, kdy začal měnit vizáž i obsah. Počítačová grafika byla sice ještě v plenkách, ale už se klubaly zvýrazněné nadpisy, boxy či rozlišení rubrik různými typy písma. Fotky byly hojnější a kvalitněji vytištěné. To se mi líbilo. A v jednom čísle, kterým jsem listovala, mně padl do oka inzerát, že je vypsáno výběrové řízení na šéfredaktorskou pozici. Napadlo mě, že to musí být hezká práce. Když v dalším čísle byl opět stejný inzerát, říkám si: jak je možné, že se do takové zajímavé práce nikdo nehrne? A do výběrového řízení jsem se přihlásila.

Jaké byly začátky

Naskočila jsem do rozjetého vlaku od února 2010. Z pardubické stavební školy, kde jsem tehdy učila, mně umožnili odejít po dokončení prvního pololetí. Měla jsem mírné ponětí, jak má časopis vypadat, díky zkušenosti s vydáváním regionálního plátku Českobratrské Horácko. Na únorovém čísle Českého bratra jsem si pod vedením dočasného šéfa osahala redakční program, spolupráci s autory a grafikem i jednání s tiskárnou a distributorem, a od březnového už hurá. Dělej, co umíš.

Postupně se podařilo rekonstruovat a stabilizovat redakční radu, přimět většinu přispěvatelů k dodržování termínů, které jsou v případě periodika neúprosné. Každý měsíc musí člověk oslovit autory, shromáždit příspěvky, poshánět obrázky a fotky, dát vše dohromady a přes sazbu a korektury dotlačit číslo až do tiskárny.

Co mě ovlivnilo

Redakce Českého bratra je součástí ústřední církevní kanceláře se sídlem v Husově domě v Praze. Zde jsem potkala spoustu nezapomenutelných lidí, z nichž mnozí se stali mými přáteli. Šest let jsem dojížděla do práce z Pardubic. Rychlíkem je to hodinka, za kterou vlak ujede stokilometrovou vzdálenost mezi těmito městy. A tak se ze mě za tu dobu stal znalec jízdních řádů, luxusních vagónů, tajů číslování sedadel a zvyklostí na dráze. Kolik lidí jezdí hodinu tramvají do práce z jednoho konce Prahy na druhý a mnohdy si ani nesednou! A já v pohodlí s místenkou v tichém kupé, kde si můžu číst, pracovat nebo si třeba schrupnout.

Daniela Ženatá (zdroj: archiv ČB)

Péčí ekumenického oddělení jsem se dostala na čtrnáctidenní stáž do redakce plátku Evangelisches Gemeindeblatt, týdeníku vydávaného württenberskou luterskou církví. To byla velká škola! Osm redaktorů na plný úvazek. Týdenní periodicita vyžaduje několik rozpracovaných čísel současně v různém stádiu přípravy. Na redakčních schůzkách měla hlavní slovo referentka inzertní sekce, která si vyhradila stránky a velikosti reklamních příspěvků, protože z toho byl příjem důležitý pro existenci. Až podle toho si ostatní rozebrali plochy stránek na své rubriky a příspěvky. Psalo se rovnou do sazby a člověk hned na monitoru viděl, kolik má místa pro text, kolik pro fotku či obrázek. A jen to svištělo. Proti tomu je práce jednoho redaktora na časopise s měsíční periodicitou poklidný valčík. Chytala jsem inspiraci, kde se dalo. S jednou zkušenou redaktorkou jsem se bavila o tom, jak dělá rozhovory. Říkala mi, že diktafon moc neužívá, že je pak hrozná práce to přepisovat a dolaďovat písemnou podobu toho, co bylo řečeno. A že ona si raději s respondentem povídá, dělá si poznámky, a pak rozhovor rekonstruuje rovnou do písemné podoby. To jsem obdivovala.

Dramatický zážitek

Jednou jsem dělala docela důležitý rozhovor pro Českého bratra. Objížděla jsem tehdy školy Evangelické akademie a v každém čísle bylo o jedné z těchto škol. V době chytrých telefonů je možné nahrávat cokoli přes aplikaci rovnou do telefonu. Když jsem po asi hodinovém interview s ředitelem školy chtěla nahrávku – klik, šup – zavřít a uložit, místo uložení jsem ji omylem smazala. Přišla jsem na to až za chvíli, když jsem se ve škole rozloučila a chtěla si nahrávku přeposlat do počítače. Uf. Co teď? I vzpomněla jsem si na redaktorku z Gemeindeblattu, vzala otázky z přípravy, zapátrala v paměti a začerstva všechny odpovědi písemně rekonstruovala. Když časopis vyšel, nikdo si ničeho nevšiml, a já byla na sebe patřičně hrdá.

Daniela Ženatá (šéfredaktorka 2010–2020)

foto: ilustrační; redakční rada ČB v roce 2001