Nejpřísnější šéf je uzávěrka

Adéla Rozbořilová vyrůstala na malé vsi nedaleko Letovic. Aktivní členkou Evangelické církve je již od mládežnických let, byla například členkou celocírkevního odboru mládeže. Vystudovala gymnázium v Boskovicích a obor český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studovala též na Evangelické teologické fakultě. Přestože momentálně žije v Praze, za svůj domovský sbor považuje stále moravské Vanovice. Již za studia se stala členkou redakční rady Českého bratra. Je jeho současnou a historicky nejmladší šéfredaktorkou.

Jak dlouho sedíš v šéfredaktorském křesle?

Od června 2020, takže nyní je to něco málo přes čtyři roky. Nastupovala jsem k 1. červnu a asi měsíc jsme se prolínaly s odcházející šéfredaktorkou.

Jak ses v této pozici ocitla?

Byla jsem oslovena jistou Danielou Ženatou, která se chystala do důchodu, zda bych o tuto práci neměla zájem. Členkou redakční rady Českého bratra jsem byla už od roku 2018, ještě jako studentka. Po dokončení vysoké školy jsem pracovala v knihovně. Když přišla nabídka převzít redakci Českého bratra, dlouho jsem to zvažovala, protože jsem vnímala, že je to velký úkol, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. A nelituju. Doufám, že ani čtenáři.

Co tomu předcházelo?

V knihovně filozofické fakulty jsem měla brigádu už během studia. Vyřizovala jsem takovou tu běžnou provozní agendu, jako je zařazování vrácených knih nebo chystání objednaných výtisků. A když jsem školu dokončila, zrovna se v knihovně uvolnilo jedno pracovní místo na plný úvazek. Tak jsem plynule přešla z brigádnického místa na hlavní pracovní poměr. Měla jsem na starost revize knihovních fondů. Po dvou letech se vystupňovaly nepříjemnosti ze strany tehdejší ředitelky knihovny, takže mi bylo jasné, že budu muset odejít. Nabídka práce v církvi pro mě byla dar shůry.

Vystudovala jsi bohemistiku na Karlově univerzitě. Je to pro redakční práci přínos?

Určitě! Prací s jazykem jsem se vždycky chtěla živit. Nepředstavovala jsem si, že to bude přímo kreativní psaní, ale že budu spíš působit ve vědecké sféře. Mám pocit, že teď už mám blíž k publicistice než k literární vědě, které jsem se chtěla původně věnovat. K literatuře mám pořád blízko, mám ji ráda, ale tvořívá práce s jazykem, psaní textů a nejrůznějších článků, ale i koncepční příprava časopisu mě moc baví.

Zužitkuješ pro svou práci i další vzdělání, které máš?

Když jsem nastupovala do redakce Českého bratra, měla jsem pocit, že budu potřebovat i teologické vzdělání. Tak jsem začala studovat Teologii křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě. Zatím jsem to sice nedokončila, protože práce v redakci je tolik náročná, že se mi to nedaří dotáhnout, ale spoustu nabytých vědomostí určitě ve své práci zužitkuju už teď. Líp se orientuju, třeba když oslovuju autory s nějakým teologickým zadáním nebo když promýšlím možné přístupy k nějakému tématu. Například v letošním ročníku s dogmatickými tématy – „Pojmy víry“ (Trojice, Duch svatý…) – hodně čerpám z toho, že se v tom malinko vyznám. Myslím, že jinak bych byla dost ztracená.

Jak vznikla a jak pracuje redakční rada pod tvou taktovkou?

Je nás asi deset, scházíme se jednou měsíčně, obsahově plánujeme nadcházející číslo a rozdělíme si, co kdo připraví. Buď oslovíme nějaké externí autory, nebo příspěvek napíše někdo z redakční rady. Když je něco potřeba, tak jsme samozřejmě v kontaktu i v mezičase. Za ty čtyři roky, co jsem šéfredaktorkou, se redakční rada trochu personálně obměnila, získali jsme mladší posily. Nedávno přišla nejmladší členka – Eliška Foukalová, studentka historie, t. č. na Erasmu. Propojkou s Evangelickou teologickou fakultou je studentská farářka Jana Hofmanová. Na druhou stranu někteří dlouholetí členové naznali, že je třeba se posunout dál a redakční kruh opustili, třeba Tomáš Pavelka nebo Honza Kirschner. Taky za letošní rok máme dva úbytky – rezignoval Jaroslav Pechar a po dlouhých letech odešla do výslužby Jana Plíšková. Na podzim by nás měl naopak posílit Pavel Hanych, který už s prací v redakci má předchozí zkušenost.

Co je na práci šéfredaktora nejtěžší?

Nejnáročnější je asi ten měsíční koloběh. Je to rozjetý vlak, ze kterého nelze vystoupit. Vždycky říkám, že mám dva šéfy: ředitele ústřední církevní kanceláře (Martina Balcara) a uzávěrku. A ta je mnohem přísnější. Uzávěrku nejde ukecat. Když se stane, že se uzávěrka nestíhá, jako třeba v květnu kvůli synodu, je to pro mě dost stresující. To se pak všechno posune, rozplizne, další kroky se natáhnou a do příští uzávěrky je času o to méně. Někdy je adrenalin, když nějaký příspěvek vypadne na poslední chvíli.

Podřízenost tomu celoročnímu cyklu je občas stresující. Moc se mi nedaří vybírat si dovolenou. Obvykle bývá jediná možnost delšího oddechu uprostřed léta. Na začátku července vyjde letní dvojčíslo a pak je delší pauza, než se začne chystat v srpnu číslo zářijové. Letos to ale neplatí, protože připravujeme výroční speciál…

Někdy může být trochu ubíjející nebo demotivující, že v redakci nemáme moc kontaktu se čtenáři a nevidíme, že vynaložené úsilí nese ovoce. Evangelická nátura je taková, že lidé se spíš ozvou, když je něco špatně. (smích) Těšilo by mě, kdyby lidé více ocenili práci mých kolegů, kteří pracuji dobrovolnicky a časopis připravují ve svém volném čase. A samozřejmě i pro mě je povzbuzení, když vidím, že se něco daří.

A pak mě napadá ještě jedna věc, i když ta už dnes doufám neplatí. Když jsem jako šéfredaktorka začínala, narážela jsem na něco, co by se možná dalo nazvat ageismus. Vnímala jsem nedůvěru ze strany církevní veřejnosti, že svou práci zvládnu, protože jsem mladá, bez praxe… a ještě k tomu holka. To nebylo moc příjemné. Ale už se to otočilo. Teď bych řekla, že devadesát procent zpětné vazby, která se ke mně dostane, je kladná. Časopis ani po čtyřech letech mého vedení nezanikl. Tak to vypadá, že se mi podařilo lidi přesvědčit, že to zvládnu.

Co ti dělá největší radost?

Největší radost mám, když se práce daří a podaří. Když vyjde číslo včas a je pěkné. Pokaždé, když odešlu nové číslo do tisku, spadne mi balvan ze srdce. Že se to stihnlo, je tam všechno, co tam být má, že je vše zkontrolováno, sazba sedí, články se vešly. Za týden pak přijdou výtisky z tiskárny, a to je slavnostní okamžik. Když člověk otevře to čerstvé voňavé číslo a pročítá si příspěvky, drží v ruce výsledek celé měsíční práce. Samozřejmě hned najdu, co nám kde uteklo. Zatím se mi nikdy nestalo, že by číslo bylo z mojí strany dokonalé. Ale občas přijde časopis někdo osobně pochválit, třeba z kolegů z ústřední kanceláře, kteří se k časopisu dostanou mezi prvními. To je na tom to nejhezčí. Ten hřejivý moment, že se časopis lidem líbí.

Další bonus je, že díky svojí práci potkávám spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se jinak nepotkala. Pozice mi přináší další nejrůznější možnosti – poznávám různá prostředí, včetně cest do zahraničí. Otevírá mi to různé dveře. Na jaře jsem například byla na Setkání křesťanů ve Frankfurtu nad Odrou nebo loni na Kirchentagu v Norimberku, zastupovala jsem také ČCE na setkání se saskou církví v Míšni. Všímám si, že v české ekumeně mě už lidé znají, dokonce mám teď překvapovou zkušenost i z Německa. Toho všeho si moc vážím, je to obohacující a dělá mi to radost.

Jak se proměnila koncepce časopisu za dobu tvého vedení?

Mám dojem, že se zase tak moc neproměnila. Po svojí předchůdkyni jsem převzala velmi dobře rozjetý vláček, do kterého jsem jen pohodlně přestoupila. Od lidí ale slýchám, že je na časopise můj „rukopis“ znát. Já to moc posoudit nedovedu. Složení rubrik se v podstatě nezměnilo. Jednu dobu jsem se snažila zapojit mládež, byla k tomu i samostatná rubrika, ale neujalo se to. Jsme zkrátka časopis pro jinou věkovou skupinu.

Jak dosahuješ vysoké úrovně grafické podoby časopisu?

Vizuální stránka časopisu je důležitá. Dávám si záležet na titulních stránkách a na kvalitě fotek. Na „titulky“ používám zásadně originální autorské snímky, nic nikde nestahuju ani nepřebírám z fotobank. Máme také skvělé fotografy v církvi – Bena Skálu, Františka Plzáka, Vojtu Zikmunda a další. Záleží mi na kompozici i na technickém provedení. Tím myslím, že se snažím používat fotky s dobrou ostrostí a expozicí. Časopis má už několik let nový grafický design od studia Kreatura, které navrhlo i vizuál církve. V tomto směru jsme opravdu na profesionální úrovni. Velkou zásluhu na vizuální podobně má samozřejmě také zkušený grafik Petr Kadlec, který dělá sazbu časopisu.

Redakce časopisu je v rámci ústřední církevní kanceláře součástí mediálního úseku. Jakou další mediální práci máš na starosti?

Je to dost pestré. Český bratr mě zaměstnává řekněme ze tří čtvrtin, zbytek pracovní náplně je právě práce v mediálním týmu. V rámci PR má kolega Jiří Hofman na starosti celocírkevní web a facebook, já instagram. Na sociální sítě píšeme o tom, co se zajímavého v církvi děje. Okolnosti mě naučily trochu fotografovat. Často jezdím na akce, o kterých chceme psát, a sama tam fotím. Mám už představu, koho budeme potřebovat mít na fotce, jestli chceme obrázek na výšku nebo na šířku a podobně.

Dále každoročně pokrýváme zpravodajství ze synodu, reportujeme z významnějších celocírkevních akcí, jako bylo loni například shromáždění k 70. výročí ordinace žen v církvi. Bývám na sjezdech mládeže nebo při významných ekumenických bohoslužbách či jiných akcích. To vše zpracováváme do podoby článků, které bývají na webu církve, anebo v kratší a trochu populárnější podobě na sociálních sítích. Svůj web a profily na facebooku a instagramu má i Český bratr. Přestože je tam „provoz“ o poznání menší než na církevních sítích, snažím se je taky aspoň základně opečovávat a udržovat aktuální.

A pak ještě dvakrát do roka redakčně zpracovávám Sbírku kázání, kterou připravuje tříčlenná redakční rada. Vychází také Ekumenický bulletin pro cizojazyčné partnery, ale ten má na starost spolehlivá kolegyně Jana Plíšková a já na něj jen pohodlně zpovzdálí dohlížím.

Vyrostla jsi v církvi, v křesťanském prostředí. Je to pro tvou práci výhoda?

Myslím si, že jo, i když je to někdy náročné, protože člověk z té evangelické bubliny nevystoupí, ať je v práci, nebo ne. Být součástí tohoto společenství má jednu velkou výhodu, totiž to, že člověk zná zvyklosti, hantýrku a má kontakty po církvi. Uvědomila jsem si to při jedné úsměvné situaci, když jsem před svojí necírkevní spolužačce z ETF v rozhovoru zmínila slovo „synodál“. Mně připadalo naprosto normální, ale ji to hrozně pobavilo a říkala, že jí to zní, jako by to byla nějaká postava z Harryho Pottera. Na druhou stranu až díky práci v ústřední kanceláři jsem zjistila, jak některé věci v církvi fungují. Měla jsem mezery v tom, jak je církev strukturovaná, vůbec jsem třeba nevěděla, jak funguje synod… To jsem se díky svojí práci naučila. A se synodní radou si dnes tykám. (úsměv)

Jsi mladá – řekla bych odrostlejší mládežnice. Angažuješ se stále v mládežnických akcích nebo jejich organizaci?

Když jsem byla mladší a stíhala jsem toho víc, byla jsem v mládeži dost aktivní. Chtěla jsem pro svoji církev něco dělat. Byla jsem jedno období (tři roky) i členkou celocírkevního odboru mládeže (COM). Pak jsem byla členkou martinského grémia, což je takové staršovstvo kostela sv. Martina ve zdi, kde se konají večerní bohoslužby, též hodně navštěvované mladými. V současnosti tyhle aktivity spíš omezuju. Jednak už na to nemám tolik času a energie. A taky si myslím, že jsem už přeci jen trochu zestárla, takže na některé věci už pohlížím jinou optikou. Nerada bych se stala jedním z věčných mládežníků. Ale mladá duchem samozřejmě zůstat chci!

Co bys popřála Českému bratru ke stým narozeninám?

Hodně čtenářů a hodně předplatitelů! Sto let je opravdu úctyhodné, tak ať tu unikátní kontinuitu a tradici nezahodíme! A bez předplatitelů to v čase přechodu na samofinancování církve nepůjde. Milí evangelíci, pečujte o svou církev a předplaťte si Českého bratra, abychom dopřáli i budoucím generacím podobné hezké výročí. Časopis je svědectvím o živé církvi. A já slibuju, že v redakci se budeme snažit, aby se vám dobře četl.

připravila Daniela Ženatá