Na cestě od svitků k internetu

Ve svém poslání šířit evangelium přejímali křesťané ve své době dostupné způsoby a nástroje. Prvotní církev neznala žádné tiskoviny, sbory si předávaly Ježíšovy výroky a příběhy, kolovaly mezi nimi apoštolské dopisy. Biblické knihy, později i hymny a spisy církevních otců se po řadu staletí rozšiřovaly v ručních opisech.

Teprve vynález knihtisku umožnil, aby spisy byly dostupnější a mohly se šířit masově. Knihtisk se stal mimo jiné také nástrojem šíření myšlenek reformátorů církve. Čeští bratři, k nimž odkazuje i název tohoto časopisu, v tom byli jedni z prvních. Rozvoj knihtisku umožnil šíření nejen biblí a kancionálů, ale později také novin, věstníků, periodik, které otevřely další možnosti sdílení informací mezi církevními sbory i jednotlivci. Tak tomu bylo po vydání tolerančního patentu také mezi českými evangelíky.

Skokem srovnatelným s nástupem knihtisku byl vznik nových sdělovacích prostředků, rozhlasu a televize. S proměnou mediálního světa se křesťanská zvěst dostává do éteru zvukem i obrazem. Přímé přenosy bohoslužeb, na nichž jistou formu účasti může zakusit i vzdálený divák, ocenili v době covidu i ti, kteří to dříve považovali ať už z jakýchkoli důvodů za nepatřičné.

Vznik a rozvoj internetu poskytl zcela nové možnosti komunikace. Digitalizace proměnila způsob komunikace v rámci církve i navenek. Většina sborů má vedle vývěsky na faře či kostele také webové stránky. Posíláme si místo dopisů maily, pořádáme porady přes videokonference, používáme elektronické formuláře, sdílené dokumenty.

Rozvoj nových mediálních platforem a sociálních sítí zásadně “zdemokratizoval” přístup ke komunikaci. Vydavatelem, editorem, redaktorem či komentátorem se může stát v principu každý, kdo chce přijít se svou trochou do mlýna nebo si kriticky přisadit. Dnešní apoštolové nepíšou epištoly a dopisy, ale emaily, natáčejí podcasty a videa. S trochou nadsázky by se dalo říci, že na internetu se plně projevuje všeobecné kněžství. Výklady, kázání a komentáře nepíšou jen učení teologové, ale prakticky kdokoli. A o své se hlásí i umělá inteligence.

Komunikace v digitálním prostoru má své výhody i úskalí. Každý si může nárokovat svou pravdu, není jasné, kdo je prorok a kdo lžiprorok. Snadno se napíše rozhořčený email, sestaví petice, roznítí diskuse na sociálních sítích. Objevují se ostrá a zraňující slova. Zatímco v osobním rozhovoru je možno bezprostředně zachytit, když si nerozumíme nebo se toho druhého dotkneme, při online jednáních či setkáních to neplatí. Na internetu bývá někdy obtížné udržet debatu o sporných otázkách, která aktuálně hýbou církví, ve věcných a slušných mezích. Když je třeba hovořit o takových tématech, není nad osobní setkání. při němž jsme připraveni zamýšlet se navzájem nad svými argumenty. Jako evangelíci můžeme navazovat na dobrou tradici, jak si vyměňovat a tříbit názory tváří v tvář, na staršovstvu, ve sboru, na konventu či na synodu. Závěry a zkušenosti z takových debat je pak možno sdílet i na internetu či na stránkách tohoto časopisu.

Bylo by prospěšné, kdybychom více a častěji mluvili a psali o tom, co nás spojuje, než o tom, co nás rozděluje. Soustředění na vlastní názor je cestou k uzavřenosti a nezájmu o druhé. Znakem živého společenství sboru je ochota naslouchat a otevřenost vůči příchozím, sousedům, vůči své obci i církevní ekumeně. Vědomí toho, že patříme k sobě, je tmelem mezilidských a mezisborových vztahů. Spojuje nás víra v jednoho Pána, ale dějiny křesťanství jsou od počátku svědectvím mnohosti a různosti. Dávno nemá církev jedno vyznání, jeden katechismus, jednu liturgii, jednu zbožnost. Právě v době změn, kdy hledáme nové cesty, může být pestrost našich sborů a lidí v nich žijících, obohacující inspirací. Můžeme být vynalézaví ve způsobech sdílení a projevech vzájemné solidarity.

Církev nejsou jen členové sborů, ale také jejich přátelé a vůbec všichni lidé kolem včetně jejich rozličných obdarování a schopností. Jsou to také střediska Diakonie i školy Evangelické akademie. Jsou to kaplani v armádě, ve věznicích, v nemocnicích, ve školách a nově i v Diakonii. Záběr církve je daleko širší – také díky jejich službě – sahá za dveře kostelů a far. Při pohledu na prázdné lavice v kostelích na to někdy zapomínáme.

Nevadí, že v době svobodných médií, internetu a sociálních sítí ztrácí Český bratr výlučnost a charakter interního věstníku. Profiluje se jako časopis určený širší než církevní veřejnosti.

Dříve, v dobách nesvobody, byly povoleny pouze interní církevní tiskoviny a Český bratr byl tehdy prakticky jediným zdrojem informací o dění ve sborech a v ústředí církve. Za první republiky měla každá církev, spolek či strana svá vlastní periodika. Český bratr byl od roku 1924 věstníkem vedení církve, synodního výboru či synodní rady. Dnes jeho tvář i obsah neurčuje rada synodní, ale rada redakční. Má tištěnou i elektronickou verzi a na jeho stránkách se potkávají pohledy ze života sborů i různé perspektivy, které přesahují hranice církve a týkají se celé společnosti.

Co přeji tomuto časopisu do dalších let? Kéž najde nové čtenáře, kteří mu třeba časem najdou i nový název. Kéž najde autory, kteří jsou srozumitelní a nenechají se svázat tradičními formami; nepodlehnou dobovým módním schématům, ale zůstanou nepřizpůsobiví ve smyslu apoštolské výzvy: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli“ (Ř 12,2). Vnitřní proměnu myšlení, která změní náš život, potřebujeme my všichni, abychom našli sílu nejít s proudem, ale nezůstali jen u povrchních znaků nekonformity.

Jiří Schneider
synodní kurátor ČCE