Loučení s Maninami

Oba dopisy jsou k dispozici v našich sborech. Komu jde o církev a její jednotu, měl by se s nimi seznámit. Poskytují věcnou a klidnou informaci o motivech holešovického společenství; ono zdůvodňuje svůj krokmožností „lepší služby Pánu Ježíši Kristu“ a „dalšího růstu“, jež neumožňuje organizační rámec ČCE. Synodní rada vidí příčinu rozchodu ve vyhraněném učení o křtu a v odlišném pojetí působení Ducha svatého v církvi. Pociťuje rozchod jako ochuzení obou stran a oslabení věrohodného zvěstování Evangelia dalším dělením církve, k jejíž jednotě nás zavázal Ježíš Kristus.

Rozchod nás nejen ochudil a znevěrohodnil, ale též ztížil cestu a službu těm, kdo našli v Holešovicích nové impulsy pro život víry a pro práci ve svém sborovém společenství. Jiní se s hnutím „charismatické obnovy“ nebo s „obnovou z Ducha svatého“ setkali v cizině – nejblíž v NDR. Není to okrajový fenomén, vždyť i objektivní zprávy dnes hovoří o 277 miliónech křesťanů „charismatického“ zaměření ve všech denominacích. Nepadne na ně podezření, že připravují podobné rozchody – ne-li sborů (pražský případ je dost ojedinělý), tedy aspoň skupin?

Doufám, že toto nebezpečí – aspoň naší církvi – nehrozí, pokud si i po odchodu Holešovicích uchová „široké srdce“ a pokud zabuduje do svého vyznání i služby některé důrazy, které přináší tento světový fenomén. Připomenu citát evangelického biskupa W. Stählina (1969): „Neměli bychom příliš samozřejmě prosit, aby na nás sestoupil Duch svatý. Kde duch svatý sestoupí a přebývá, přinese nejen své ‚dary‘ – on je současně nepohodlný, ba rušivý host… Kdo prosí o příchod tohoto Ducha, musí vědět, že přivolává Boží vyrušení v tom, co má, v návycích, i v návycích myšlenkových, když už se nehodí k tomu, aby byly nádobou blahodárného neklidu a vzrušující pravdy. Kdo tedy prosí ‚Přijď, Duchu svatý‘, musí být připraven na prosbu: „Přijď a vyruš mne, kde mám být vyrušen“. – Z čeho nás vyrušují ti, kdo pro sebe objevili vzrušující realitu Ducha svatého?

1. Je to elementární důvěra k slovu Písma, podepřená zkušenostmi s živým Pánem. Slovo Boží se jim skrze Ducha svatého stává Slovem pro tuto chvíli.

2. Duch svatý dává okusit něco ze slávy budoucího světa. Ale Duch Boží může přebývat jen ve vyčištěném chrámu těla. Proto Kristův kříž zůstává ve středu. Jen skrze „Kyrie“ vede cesta ke „Gloria“.

3. Setkání s křesťany, kteří se vydali Kristu a Duchu svatému, nám připomíná, že Duch Boží má pro nás připraveno víc, než co jsme dosud od něho očekávali.

4. Kde se děje zvěstování s očekáváním a v moci Ducha svatého, tam Bůh jeho pravost potvrdí i znameními. Ta neskončila s první generací apoštolů.

5. Církvi jsou i dnes darována charismata – dary Ducha – k budování sborů a k službě. Prosíme o ně? Objevujeme je? Využíváme?

6. Bezprostřední kontakt s Bohem v modlitbě a život s Božím slovem umožní vedení Božím Duchem. Avšak žít s Ježíšem znamená žít v blízkosti ohně Ducha, ale i v dosahu střel toho Zlého.

7. Dejme se zahanbit obětavostí těch, kdo objevili „život ve světle“. Nejen výnosy sbírek, ale i péče o lidi v tělesné a duchovní nouzi a vedení duchovního boje odhalují naši duchovní chudobu.

8. Dospělý křesťan od někoho přijal svědectví víry a jinému je odevzdává tak, aby se i on mohl stát duchovním otcem. Věřící křesťan má svého Pavla i Timotea.

Máme svou církev rádi kritickou láskou. Věříme, že dokonalý Duch Boží chce působit i v nedokonalé církvi. To potvrzuje Bible i historie církve. Proto v církvi zůstáváme.

A „křesťanskému společenství Maniny“ přejeme, aby se do něho zadními dvířky nevkradl „duch denominační“, před nimž nás i své přátele před lety varoval bratr Dan Drápal. Vždyť i ty nejnovější struktury se mohou jednou stát překážkou Božímu Duchu. Biblický „měch na víno musí být dost pružný, aby se poddal. Časem měchy ztvrdnou jako kámen. Dáte-li do nich nové víno, roztrhne je.“ (J. C. Ortiz)

Jen otevřenost Duchu svatému a rozhovor nad Biblí může nás udržet pružnými – a snad i zase sblížit.

Miroslav Heryán
(ČB 10/1990, s. 149)

V rámci 100. výročí založení časopisu Český bratr zveřejňujeme vybrané dobové články v jejich původní podobě. 

KOMENTÁŘ: V 80. letech 20. stol. se stal holešovický sbor Na Maninách s vikářem D. Drápalem centrem charismatického hnutí. Od konce 80. let vedlo vedení ČCE s jejich představiteli rozhovory o sporných otázkách (např. odmítání křtu nemluvňat). V roce 1990 sbor jako celek vystoupil z ČCE a vytvořil základ pro dnešní Církev Křesťanská společenství.